„Zvíře…,“ problesklo mu hlavou. A znovu se sklonil k práci.
Odsunul první lať. Pak se natáhl po druhé. A tehdy to uslyšel znovu — tentokrát blíž. Z trochu jiného úhlu. Ne z lesa, ale spíše z prostoru blízko chaty.
Franz ztuhl.
Pomalu se posunul podél stěny, co nejtišeji, jako by každé nadechnutí mohlo způsobit něco zlého. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že ho musí být slyšet i skrz dřevo. Ruku instinktivně položil na pouzdro s nožem. Na okamžik ho napadlo, jak absurdní to je. Co by s ním vůbec dělal? Ta myšlenka ho ale hned opustila.
Další šramot. Tentokrát jasný. Blízko rohu.
Přitiskl se ke stěně a zadržel dech. Pomalu naklonil hlavu — jen na zlomek, dost na to, aby viděl za roh.
Tam nic. Tma. Hustá, neproniknutelná.
V duchu si tiše ulevil, skoro až s hořkým úsměvem nad vlastním strachem. Chystal se vrátit k oknu a zpřístupnit si k němu cestu. V tu chvíli se však ozval pohyb z druhé strany.
Rychlý. Blížící se přímo k němu.
Franz strnul.
Ze tmy se vynořila postava.
Vincent.
„Člověče… tys mi dal,“ vydechl Franz přidušeně. „Myslel jsem, že jsi…“ Zmlkl a zamyslel se. Nakonec větu nedořekl, protože si vlastně nebyl jistý tím, co vlastně čekal.
„Promiň,“ zašeptal Vincent. „Šel jsem zkontrolovat předek, ale je tam klid, nic se tam neděje. Tak jsem přišel za tebou, zjistit, jestli jsi v pohodě. Našel jsi něco?“
„Okno,“ odpověděl Franz tiše. „Je sice zajištěné latěmi a kolem je spousta nepořádku, ale při troše opatrnosti se k němu dá dostat.“
Vincent jen přikývl.
Společně se vrátili k zadní stěně chaty a začali odstraňovat harampádí, který jim bránilo v přístupu k oknu. Pomalu, opatrně — každý pohyb byl risk. Každé zapraskání, každý zbytečný zvuk mohl znamenat konec dřív, než vůbec začnou.
Chata zatím mlčela. Ale to ticho už nepůsobilo prázdně — spíš soustředěně. Jako by uvnitř někdo byl a skrz stěny sledoval každý jejich pohyb, každý pokus zůstat nenápadný.
„Poslední dvě prkna,“ zašeptal Vincent a pevně ho uchopil.
Zatáhl.
Dřevo povolilo — příliš snadno.
A v tom stejném okamžiku se ozvalo tiché, vlhké zapraskání.
„Au… kurva,“ sykl Vincent. Ruku mu projela ostrá bolest. Když se na ní podíval, všiml si, že mezi prsty mu vyčuhovala dlouhá tříška, z níž se okamžitě vyhrnula krev.
„Vincku… tohle není dobrý,“ řekl Franz a poděšeně pozoroval kus dřeva zapíchnutý ve Vincentově dlani..
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!