„Jdeme,“ pronesl Franz tiše a udělal krok ke světlu.
Vincent ho však prudce chytil za ruku. Možná až příliš silně. Franz sebou nepatrně škubl.
„Počkej,“ zašeptal Vincent. „Ty tam chceš jen tak vejít? ‚Nazdar, Babo Měňavo, my jsme Vincek a Franzimor, jdeme si tady pro Pavlíka, tak nám ho prosím vraťte.‘ Co si myslíš, že se stane? Musíme mít plán. A ne jen tak ledajaký.“
Franz ho chvíli pozoroval. Pak kývl.
„Tak dobře. Co navrhuješ?“
„Přiblížit se potichu k chatě. Zjistit, co se uvnitř děje. A pak se rozhodnout co uděláme dál.“
„Upřímně jsem čekal něco lepšího,“ ušklíbl se Franz slabě. „Ale vzhledem k tomu, že mě nenapadá nic lepšího, tvůj plán vyhrál.“
Vincent se nezasmál. Vzduch byl pro něj příliš těžký, jakoby se nemohl nadechnout. Strach na něm byl patrný bez jakýchkoli okolků — syrový, svíravý, takový, který se nedá skrýt ani před nejbližším člověkem.
Franz to pochopil — byl na tom ve skutečnosti stejně, jen to lépe skrýval.
„Hele… promiň,“ řekl nakonec tiše a krátce ho poplácal po rameni.
Vincent jen přikývl.
„V pohodě, Franzku. Jdeme.“
A tak se znovu dali do pohybu. Pomalu a opatrně se prodírali uschlým ostružiním a popadanými větvemi. Každý krok volili s rozvahou, protože i sebemenší prasknutí znělo v mrtvém lese nápadně hlasitě — jako by ticho všechno zesilovalo. Když dorazili k boční stěně chaty, byli už oba zpocení, i když vzduch byl chladný. Nebyl to fyzický výkon, co z nich ten pot vytlačil — ale napětí, které se jim usadilo pod kůží a odmítalo povolit.
Franz si otřel čelo a dodal: „Hlídej předek, jestli se někdo neukáže. Já se podívám dozadu,“ zašeptal. Ani nečekal na odpověď a pomalu se odlepil od zdi. Nenápadně nakoukl za roh a vydal se do tmy. Podél zadní stěny leželo harampádí — rezavý sud, ztrouchnivělé desky a hromady beztvarého nepořádku, který v šeru působil skoro živě.
Franz udělal pár kroků dál. A pak našel to, co hledal.
Okno.
Bylo částečně zakryté okenicemi a navíc přitlučené několika dřevěnými latěmi. Staré, vlhké, zjevně dlouho nepoužívané. Pod ní bylo navíc spousta všemožného harampádí a nepořádku, který k němu ztěžoval přístup. Při troše námahy a opatrnosti se však k němu bude snadné dostat.
Přistoupil blíž a natáhl ruku k první lati. Vtom za sebou zaslechl zapraskání.
Zastavil se.
Otočil hlavu.
Nic. Jen les. Tmavý, nehybný, jako by čekal.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!