Julie ho přehlédla, jako by tam nebyl. A suše prohodila: „Tebe se nikdo na nic neptal.“ Pak se znovu obrátila k Franzovi a přimhouřila oči.
„Tak co, napijeme se? Ta tvoje Klárka se to nedozví.“
V té chvíli se ve Franzovi něco zlomilo. Ne prudce. Spíš tiše. Jako když praskne napjatý drát, který už dlouho držel jen silou vůle. Narovnal se.
„Nech nás být, Julie.“ Mluvil tichým, ale pevným hlasem. „Dej nám pokoj. Už konečně pochop, že tě nechci.“
Nastala chvíle ticha. Po chvíli však Franz pokračoval ještě ostřeji: „Máš smůlu, mezi námi nikdy nic nebude, chápeš to?“
Hospoda na zlomek vteřiny ztichla, jako by si hosté chtěli nenápadně ověřit, co se děje u stolu v rohu. Pak se však vše vrátilo do běžného rytmu a hluk znovu vystoupal na svou obvyklou úroveň.
Julie se na Franze chvíli dívala. Nejdřív nechápavě, pak zraněně a nakonec s tichou, ledovou naštvaností. Otočila se a odešla. Dveře za ní zavrzaly.
Blanka to všechno viděla, když zrovna nesla dva talíře guláše. Položila je na stůl s klidem člověka, který už v životě viděl horší věci než nešťastné lásky.
„Ta Julie…,“ utrousila jen a pousmála se, tentokrát bez lehkosti.
Pak se vydala zpátky k výčepu a mládenci se pustili do jídla.
Chvíli panovalo ticho, přerušované jen cinkáním lžic o talíře a vzdáleným šumem hospody. Když dojedli, objednali si další pivo. Guláš je na okamžik příjemně zahřál zevnitř, ale pocit rychle vyprchal a zůstalo po něm jen ticho v hlavách.
„Tak znova,“ řekl Vincent tiše. „Všechno. Od začátku.“
Franz přikývl. Zapálil si cigaretu. A začal vyprávět. Tentokrát pomaleji. Každé slovo jako by mělo váhu kamene.
Hospoda kolem nich dál žila, ale oni už v ní úplně nebyli.
Franz se ocitl zpátky v lese.
Vincent ho pozorně poslouchal a s každou větou bledl víc. Nejdříve se z jeho tváře dala vyčíst zvědavost. Pak neklid. A nakonec čistý strach.
Když Franz skončil, Vincent měl pocit, že zestárl o roky.
„Tohle… tohle nedává smysl,“ řekl. A pak, tišeji dodal, skoro neochotně: „Ale věřím ti.“ Promnul obličej, jako by se snažil setřást myšlenky, které se mu začaly vtírat pod kůži. „Marie je mrtvá,“ řekl nakonec. „Byl jsem na pohřbu. Ty taky.“
Franz přikývl. „A přesto tam byla.“
Další ticho. Tentokrát delší.
„Jediné možné vysvětlení tedy je, že to byla…“ zašeptal Vincent.
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!