Než jsem stačil něco říct, nebo mu nabídnout místo k sezení, promluvil jako první.
„Gideone, rád tě vidím. Posílá mě sem Hotch. Máme případ. O co jde, to nevím. Jenom mi řekl Hotch, ať tě vezmu sebou do tryskáče, že letíš s námi. A jde o příkaz ze shora.“ Vychrlil to ze sebe jak nejrychleji dokázal a na jeho tváři bylo známka většího štěstí než to na první pohled vypadalo.
„Taky tě Reide, vidím. A opravdu to rozhodlo vedení?“ zeptal jsem se, abych jsem si uvědomil, že to není sen, ale realita. Mladík přikývl na souhlas. Taky jsem se na něho usmál. Rád bych ho objal, ale Reid je takový nevinný génius, který o životě moc neví. A neumí moc dávat najevo své pocity. Ale věřím, že se to všechno naučí. Je mladý a chce to čas. „Tak na co ještě čekáme? Věci mám v autě.“ Řekl jsem a aspoň jsem ho poplácal po rameni. Svou tašku, kde jsem měl věci do práce jsem vždy měl připravenou doma, ale co jsem měl nařízenou dovolenou, se taška objevila v mém autě v kufru. Co kdyby náhodou to přišlo znenadání. Třeba jako teď. Reid se usmál. Vzal jsem si bundu a své věci a šli jsme z budovy k mému autu. Tam jsme si sedli do auta, nastartoval jsem a jeli jsme na letiště FBI, kde byl sraz v našem tryskáči.
Hlasité předčítání