Na krku ucítím její horký dech a projede mnou vlna naprosto protichůdných pocitů. Většinu z nich nestihnu rozklíčovat, ale určitě mezi nimi je malý stříbřitý paprsek – radost.
Vtom se Gunnar rozhodne opustit své místo mezi dveřmi a se slovy: „Takhle blízko k sobě dobrovolně nikdy nikoho nepustila,“ se posune dovnitř do stání.
Einar v ten moment udělá něco, co mi sebere veškerý dech, který ani nevím, že jsem zadržovala. Gryfice mě odstrčí a stoupne si mezi mě a prince. Jestli na mě vrčela, tak hrdelní zvuk, který vydá jako varování Gunnarovým směrem je podstatně hrozivější. A zuřivější.
V mé hrudi se vzedme další vlna pýchy, když mi dojde, že se mě snaží ochránit. Protože jí chci naznačit, že je všechno v pořádku a Gunnar není hrozba, obejdu ji a u toho po něm hodím nepěkný pohled, protože narušil důležitý moment. A jen doufám, že si mého pokárání Einar nevšimne. Ta ale opět zavrčí.
„Stáhni se, copak nevidíš, že ji plašíš?“ mávnu na něj rukou, ať vypadne. Když se nehne věnuju mu další zastrašující pohled. „Tak už se ztrať ty kazisvěte!“
Potom se obrátím ke gryfovi a ve snaze zjistit, jak na tom je udělám obrovskou chybu. Zadívám se jí do očí, ale jen částečně, což je nakonec asi důvod, proč není v tu chvíli po mně. Spatřím tam spoustu věcí, na které nejsem ani v nejmenším připravená a které mě absolutně odzbrojí. V ten moment nechci nic jiného než překonat vzdálenost, která nás dělí a obejmout ji. A říct, jí že všechno bude dobré.
Čekám, a když jsem si jistá, že se se na mě nevrhne udělám opatrný krok směrem k ní. Že se jedná o druhou chybu poznám okamžitě, když gryfice couvne. Jenže to v omezeném prostoru stání není moc možné, jelikož nemá úplně kam, a tak skončí natlačená na stěně co nejdál ode mě.
„Jak se máš, zlato?“ věnuju jí slabý úsměv, protože ji ráda vidím. A ani tisíce otázek které mi víří hlavou ve snaze přijít na to, proč mě v jednu chvílí brání a ve druhé ode mě utíká, to nemají šanci změnit.
Potom se můj úsměv protáhne, protože si všimnu, že se její napnuté svaly trochu uvolní. A není tak naježená. Dlouhou chvíli se na sebe jen zůstaneme dívat. A zatímco já blábolím o všem možném, co mě zrovna napadne, posouvám se nenápadně blíž a blíž k ní.
Povídám jí o paláci, Forailovi a o tom, jak jdou rekrutům nové bloky. Při zmínce o Enifovi si odfrkne – jako by mě přece mohl nějaký kůň nahradit.
„Dovolíš mi si tě pohladit?“ natáhnu tuku tak, že se jí skoro dotýkám. Teprve v té chvíli jako by jí došlo, jak blízko k ní jsem se dostala. Hodí na mě prosebný výraz – nedělej to. Ale ani se nehne, když se má ruka přiblíží natolik, že nás dělí pouhé milimetry.
Když jí ale prsty lehce přejedu srst na hrudi, začne se třást. Z očí jí vyčtu strach. Nevím, jestli z Gunnara, mě… nebo toho, že by mi ublížila, ale na zjišťování není čas, jelikož jmenovaný hlupák urozeného původu chce zřejmě praštit, protože poznamená: „Jde vám to skvěle,“ a Einar je vmžiku v jiném rohu stání.
Hlasité předčítání