֍ 29. Znovunalezení ֍
„Tak co?“ přímo se vztyčím z postele, když v otvírajících se dveřích spatřím Forailovu hlavu.
„Pojď dál,“ rychle ho vtáhnu dovnitř, jelikož se k tomu nemá sám. A než by se stihl vzpamatovat nějaký strážný.
„Tak to vyklop! Viděl jsi něco důležitého? Zajímavého? Podezřelého?“ usadím ho místo sebe na pomuchlané povlečení a začnu přecházet místností sem a tam.
„Prosimtě uklidni se.“ Pohodlně se natáhne bez nejmenšího zájmu začít mluvit.
„Až mi povíš, cos objevil. A opovaž se říct, že nic!“ zamávám mu prstem před nosem. Nečekám, ale že mi ruku chytí a potom druhou poklepe vedle sebe.
Jakmile dosednu, nadechne se: „Byl jsem všude možně. Nejdřív se jen tak potuloval, protože jsem neměl nejmenší tušení, kde jsem. Nakonec jsem ty stáje našel a … asi je dobře, že sedíš. Protože to co ti teď řeknu bude velké.“
Jeho vážný výraz způsobí, že si poposednu, abych k němu byla blíž. „Nenapínej mě. Ať je to co chce.“ Snažím se o klidný tón, ale jsem si jistá, že on ze svého úhlu vidí, jak mi v hlavě horečnatě šrotuje, když se snažím přijít co tak hrozného musel vidět, aby to nemohl říct narovinu.
„Einar je tady,“ bedlivě sleduje můj obličej, na kterém se mihne zmatení, potom údiv, radost, ale taky strach. Jen dořekne její jméno a mně přijde, jako by mi někdo vyrazil dech. Snažím se o nadechnutí, ale marně. Cítím se, jako bych dostala ránu do břicha a nevím jestli je to z toho, že je tak blízko nebo že je tak daleko.
Vtom se mi rozleze palčivá bolest celou pravou tváří. Jako blesk popadnu bratrovu stahující se ruku a rázem se v mých plicích ocitne postrádaný vzduch. Naučeným pohybem končetinu bez delšího uvažování zkroutím do nepříjemného úhlu.
„Tos neudělal,“ zavrčím na něj, když vtom si všimnu jeho úšklebku a malých ohníčků, které mu nezbedně plápolají v očích. Brzy se jeho škleb prohloubí v úsměv a on se začne smát. „Tvoje páky na mě přece už dávno nefungují, Nairi. Nemělas je dělat tak často.“
Automaticky zesílím tlak na jeho zápěstí. Jeho výraz se změní v bolestný. A smích ho ihned přejde.
„Ale no tak!“ zaúpí. „Vždyť jsi začínala vyšilovat. Přivedl jsem tě zpátky na zem, Nairi!“
S pokrčením ramen ho pustím a s jistým zadostiučiněním sleduju jak si ruku mne. Potom ho vybídnu: „Tak co všechno víš?“
„Šel jsem zkontrolovat Enifa s Orinalou a potkal jsem tam taky toho malého kluka ze včerejška, když vtom se mě zmocnila taková melancholická nálada a já se rozhodl zavzpomínat na staré časy. Říkej si co chceš, ale zpětně si říkám, že to musela být nějaká předtucha, protože si tak kráčím mezi boxy a vtom ji vidím. No dovedeš si představit, že jsem nevěřil vlastním očím a tak utíkám za klukem.“ Pohledem mu visím na rtech a hltám každičké slovo.
„Dal jsem se s ním do řeči, takže mi povídal takové ty hlouposti, jakože je to hrozně hodná gryfice, ale že k ní nikdo nesmí protože se bojí lidí a takové bláboly. No a tak jsem přihodil do naší konverzace pár zlaťáků a prozradil mi něco znepokojivého. Že prý jí dává majitel něco do jídla, že asi aby se tak nebála. A že prý je to účinné, e pak na něj reaguje normálně a nesnaží se ho zabít, jako většinu lidí.“ Věnuje mi Forail omluvný pohled.
Hlasité předčítání