֍ 7. Dá se Forali naštvat? ֍
Následující den se neodehrál žádný únos mé osoby kamkoli pryč, za což jsem byla ráda. Tak proč se zároveň cítím tak… zklamaně? Možná jsem čekala, že se dnes potkáme. Nebo v to snad doufala? Co se to se mnou děje? Někdo vytrvalý projeví zájem a já se z toho naprosto zblázním?
Nakonec mě mé vlastní myšlenky zradí takovým způsobem, že se rozhodnu si zakázat o Gunnarovi uvažovat. Úplně. A daří se mi to celé dopoledne. Nováčkům dám pořádně do těla. Dokonce některé zasloužile pochválím. Jakmile si ale sednu na obědu k ostatním, první co slyším je jeho jméno.
„Gunnar, toho znáš. Vede ty akobarce, co se tu teď potulujou.“ Povídá zaujatě Seper, což je vrchní lučištník a má na starost nováčky stejně jako všichni ostatní u stolu.
„No tak jsem s ním mluvil a klučina je docela hlavička,“ podrbe se vysoký věčně se hrbící mužík ve vousech. „A střílet taky trochu umí.“
„Já jsem slyšel, že tu jsou jen krátce, že budou brzo odlétat ke svejm.“ Přidá se jeho pravý opak. Drobný Deneor, který je za každých okolností rovný jako svíčka a který má pod palcem stáje, a také učí jezdectví. „Ale není to nic jistého. Povídali si to v prádelně a víte, jak to tam chodí s informacema.“
Zrzavý lučištník přitaká: „Tam se dozvíš všelicos, ale taky jsem něco podobného slyšel, takže by to mohla být pravda.“
„Co jsi zjistila ty, Nairi?“ všimnou si, že jsem tu taky.
„Gunnar se o ničem takovém nezmiňoval, ale to může být protože mi do toho nic není.“ Všimnu si, že dotyčný právě prochází o pár stolů dál a sedá si ke svým mužům.
Nadechnu se. „Každopádně my bychom mohli probrat naše svěřence a jejich úspěchy. Třeba já začínám mít pocit, že někteří už zvládnou udržet meč.“ Pokusím se odvést řeč k tomu, proč se vlastně scházíme na oběd. Aby se celotýdenní porada zbytečně neprotahovala.
„No meč možná,“ svraští čelo Seper. „Ale musíme zas přeházet pořadí hodin. Když je mám po tobě, tak luk už neudrží.“
„Zpřeházej si toho, kolik jen chceš. Pokud ale budou nepoužitelní sotva dojdou, tak to budeš zase měnit,“ pokrčím rameny. Dál už se debaty neúčastním, jelikož je mi zcela lhostejné, kolik toho ti dva překopají. Skončí to jako vždy tak, že tento proces zopakují a budou přehazovat zase.
Brzy dojí a odejdou se dohadovat jinam.
„Něco se děje?“ vyruší mě Forail, který si přisune židli vedle mě.
„Proč by mělo?“ otočím se na něj. „A proč nesedíš se svými kamarádíčky?“ kývnu hlavou k partě dalších vynálezců, kteří okupují svůj stůl na druhé straně stolu.
„Potřeboval jsem navštívit svou milovanou sestřičku,“ pokrčí rameny a nabere lžící horkou polévku.
„Vyhýbáš se mi?“
„Ne.“ Podívám se na něj zrovna ve chvíli, kdy vyprskne polévku zpět do misky.
„Teplá?“ ušklíbnu se.
„Hej! Neříkej, že se ti to nikdy nestalo!“ uštědří mi ránu do ramene.
„Mně byly čtyři, a tobě je kolik? Sedm?“ uculím se na něj a ránu mu oplatím.
„Nechej toho!“ ohradí se, ale přitom se usmívá. S trochu zlomyslnou radostí zaznamenám, že si tře zasažené místo.
„Takže se mi nevyhýbáš?“ vrátí se k předchozímu tématu. V duchu ho přetáhnu židlí nebo čímkoli, co je dostatečně blízko.
„Ne nevyhýbám, brácho. Jen toho mám moc.“ Pokrčím rameny. „A navíc za mě bereš hlídky, aby se mnou mohl jistý velitel trávit čas. A páčit ze mě informace. I když by to mělo být přesně naopak a právě on by měl být vyslýchaný.“
„Ale užili jste si to ne?“ Zveden vědoucně obočí. „Jsem úžasný a moc mě zbožňuješ. Proslovy o mé dokonalosti a tvých věčných dících si můžeš schovat na jindy, teď zrovna jím.“ Pokusí se nonšalantně si pofoukat pokrm.
Hlasité předčítání