Pokusím se opět trefit jeho ruku, ale tentokrát to čeká, takže uhne. S dalším zívnutím se k němu otočím. „Neumím tančit a vážně si nemyslím, že je to dobrý nápad. Vlastně čím dýl nad tím přemýšlíš, tím horší je.“
„Tak tě zítra poctím svou návštěvou na hradbách a něco tě naučím.“ Pokrčí rameny. „Ještě nějaké další výhrady, nebo je to vše?“
Místo odpovědi zaúpím, což on vezme jako souhlas s účastí na plese.
„Uvidíme se zítra na hlídce,“ ušklíbne se ještě, než mě nechá být.
A tak se seznam lidí, které nesnáším, rozroste o mého povedeného bratra. Který nejenže Gunnarovi nic nerozmluví, ale dokonce mi na onen ples opravdu sežene šaty! Což zjistím hned ráno, protože je najdu na své židli.
Nakonec jsem za ně ale docela ráda, protože jsou dlouhé až ke krku, a tak zakrývají téměř všechny mé jizvy. Že bych přeci jen šla?
Takové myšlenky mě ale ihned přejdou, když dorazím na hlídku a čeká tam Forail. V tanečních botách.
„Ty ses snad zbláznil!“ obořím se na něj.
„Naopak. Jsem naprostý génius, který tě naučí tančit. Dáme se do toho?“ Věnuje mi pohled, z kterého je mi jasné, že se z toho nevykroutím, a tak se ani nesnažím ho upozornit na fakt, že mám hlídku a můžu mít kvůli němu problém.
„Je to naprosto jednoduché. Prostě se zaposlouchej a já tě povedu.“ Začne si pobrukovat nějakou melodii.
Brzy se ukáže, že to úplně nefunguje, protože se mi všude pletou nohy a končí tam, kde nemají. Částečně mám radost, že šlapu na bratra, protože tohle celé je jeden velký omyl a já přece na žádný ples nejdu. Na druhou stranu bych tak ale mohla přijít o skvělou příležitost z Gunnara vytáhnout další informace.
„Tak to zkusíme jinak.“ Vzdá to po chvíli i Forail. Nebo ho začnou bolet mnou pošlapané palce.
„Stoupneš si vedle mě a budeš po mě opakovat kroky.“ Rozhodne nakonec a opět se dá do broukání si.
Tohle není tak zlé, ale brzy musí odejít za svými povinnostmi, a tak už toho moc víc nestihneme.
Celý večer se poté nemůžu rozhodnout, jestli jít nebo ne. Dokonce si obléknu šaty a doufám, že mi to pomůže se rozhodnout. Nakonec ale stojím uprostřed pokoje a nevím co mám dělat.
Je to hloupost. Rozhodnu se po dlouhé chvíli, že nikam nejdu.
Najednou uslyším zaklepání. Tohle není můj bratr. Napadne mě okamžitě. Ten vždy klepe třikrát.
„Dále,“ řeknu nervózně. Snad to není králův rádce, zadoufám na vteřinu, ale potí se napomenu za svou bláhovost. Kdo jiný by to byl?
Naprosto překvapeně potom zírám na Gunnara, který se zjeví ve dveřích. Málem ho ve slavnostním oblečení nepoznám. „Co ty tu děláš?“
„No, dnes jsem se šel na hlídku zeptat, jaké je tvé rozhodnutí.“ Začne opatrně, zatímco si prohlíží místnost, ve které žiju. Nelíbí se mi, že se cítím tak odhalená. A už vůbec se mi nelíbí s jakým soustředěním se dívá… prakticky všude, kam dohlédne.
„Ale já ti neřekla, že s tebou půjdu.“ Namítnu.
„Viděl jsem tě tančit s bratrem.“ Pousměje se. „A máš na sobě šaty.“
„Ale jestli nechceš, tak si za doprovod seženu někoho jiného.“ Otočí se k odchodu.
A potom řeknu něco naprosto nahodilého. „Počkej. Půjdu.“
Hlasité předčítání
