„Cože, ty si už nepamatuješ?“
„Počkej, až se napiju, možná si vzpomenu.“
Najednou je u baru takřka k nedýchání.
„Servus, Karle, dej mi jednoho gruziňáka a velkou sodu, lekám žízní.“ Robert Mařák si promnul ruce a nadzvedl ramena. „Udělala se tam zatracená zima, díky, Karle.“ Sáhl po skleničce a naklonil se ke dvěma blondýnkám opřeným o podezdívku okna vedle baru: „Co vy tady ani nedutáte?“
Pohledy dostaly nádech vyzývavosti. Robo se usmívá. Tak to má být, kamaráde.
„Hej, Robo, nemáš tušení, co jsem mohl týhle ženský slíbit?“ zvolá Mikki s načepýřenou hlavou pod paží.
„No, jestli to nebylo modrý z nebe, tak že jí to aspoň dobře uděláš.“
Výbuch smíchu.
„Robo, ty hnusáku,“ Jana zaujala bojovnou pózu. „Neříkej, že jsi nebyl u toho, když se Mikki křižoval, že si někam vyjedeme, až bude mít to nový auto v kupě.“
„Jó, už si vzpomínám,“ zajásal Mikki, jako by se mu kdovíjak ulevilo. „Ale to se dá lehko napra… no co je tohle?!“
Se stoličky za jeho zády se svezlo bezvládné tělo a žuchlo na zem jako pytel brambor. Pouze nesrozumitelné klení prozrazovalo člověka.
„Koukám, že Frank je už zase jako kára, co? Vodtáhne ho někdo?“
Nohy dívek zmateně uhýbají potácivému ranci sbírajícímu se ke dveřím.
„V poslední době skončí vždycky takhle. Leje do sebe rum jako vodu.“ Karel se ušklíbne a zmizí v lokále mezi stoly.
„Je to magor,“ Robo znechucen pošilhává na blondýnky. „Když neumí chlastat, tak ať pije s vandrákama.“ Napřímil se a kyne na tlouštíka zapíjejícího zlost nad ztrátou fajnovýho masa, co se teď lepí na Mikkiho: „Hej, Míro, ještě jsi mi neřekl, jak bylo minulou sobotu v Praze.“
„Ále, co ti mám povídat,“ zní bručivá odpověď. „Bylo to pěkně drahý. Vosum stovek na hlavu v Internacionálu.“
Tomu říkám tah, rámus.
„Tak co bude s tím šampaňským,“ volá Karel na zpáteční cestě z placu. „Někdo tady měl silný řeči a zatím skutek utek!“
„Už zas?“ šklebí se Mikki.
Zátka s výbuchem letí ke stropu dřív než stačí někdo pípnout.
„Femina je ráj, Femina je naše!“
Vždyť je sobota a Karel má otevřeno.
„Tak holky, pojďte si připít a neseďte pořád na tom okně.“
Sylvia‘s mother says…
„Ach, Robo, taky se ti tahle písnička tak líbí? Já ji přímo zbožňuju…“
Viktor si přejel rukou po čele ve snaze zachytit unikající myšlenky. Nějaký nezvyklý impuls mu vstoupil do přemítání. Dosud své okolí vnímal jako monotónní rytmus rozjetého soukolí. Přemýšlel o tom, nakolik je jeho neschopnost komunikace podmíněna hrůzou z prázdnoty vyvolané absencí přijatelného tématu. Udržet zdání, že se baví přinejmenším stejně dobře, jako každý druhý na tomhle veřejném večírku, to bylo nad jeho síly. Přesto chápal, že jediný přirozený tok času vede odnikud nikam, od minulosti do budoucnosti, od nepaměti do nevědomí. Jediným zřejmým cílem života je smrt. Smysl má pouze sled tisícerých okamžiků prožitých naplno bez důvodu pro příští vteřinu. Čas směřuje za lidské hranice, tak jako svět je neohraničený, a oba mají svou hodnotu, rozměr, zatímco prázdnota a pocit utracené chvíle je věcí zoufalého mozku, který nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak mnoho mu ještě zbývá času, aby stihl někoho přesvědčit o své velikosti.
