2. S Ohynem u kašny za závěsem
Podívala jsem se na Ohyna a odsekla: „Tak mu to klidně jdi žalovat a nezdržuj se tu se mnou.”
Ohyn se zatvářil lítostivě, sklonil hlavu a tiše zašeptal: „No tak, bude to v pohodě. Myslím, že Čaroměn tě toho znamení zbavit nedokáže. Přišel totiž obra přemluvit, aby propustil Nata Přivolávače! Víš, toho, kterého obr drží zapečetěného v nepropustné truhle. Tohle je jen Čaroměn—moc toho, krom proměn, nesvede.”
Podal mi černé šaty. „Pojď, převlékneš se, aby se pán nezlobil a nepotrestal nás.”
Zamyšleně jsem se na něj podívala,zeptala se: „A jak to víš? Propustí obr Nata?”
Ohyn zaváhal. Pak se zamračil,zašeptal: „Nepropustí. Čaroměna znám—když neuspěl s přemlouváním obra, určitě vymyslí jiný plán, jak ho přimět, aby Nata propustil. A ty se uklidni, raději moc pána nerozčiluj.”
Nechala jsem se převléct, ale pak jsem to už nevydržela. Když mi Ohyn upravoval šaty, tak jsem ho objala.
„Ohy, prosím, zmizíme spolu k Silverovi do svatyně. Schováme se tam a poprosíme ho, aby nám pomohl, ano?”
Ohyn mě okamžitě odstrčil. Jeho oči blýskly výstrahou. „To ne! Na to vůbec nemysli! Silvera neohrožuj! Musíš být silná a zvládnout to tu bez útěků a malérů. Zbytečně bys pohněvala pána… a ohrozila Silvera!”
Podívala jsem se na Ohyna zblízka—do jeho zarudlých očí…Myslím,že přes všechny obrovy zákazy a trápení, má Ohyn Silvera pořád v skrytu své duše rád,i když nesmí!Kdyby se obr dozvěděl, co k Silverovi Ohyn cítí…Určitě by obr Ohyna moc trápil!
Najednou mi to bylo strašně líto,zašeptala jsem: „Promiň. Vím, jak moc si přeje Silver tě aspoň na chvíli obejmout. A ty si to přeješ taky! Bylo by to aspoň na chvíli krásné. To ti za to nestojí?”
Ohyn zasyčel: „Přestaň o tom mluvit. Utrpení od obra by mi za to vážně nestálo. A ani tobě by nemělo.”
Zmračila jsem se a vyhrkla:„Ale jo, mělo!”
Najednou se zavlnil závěs,až nás ovanul průvan,u závěsu stál král Moran,nakoukl a zeptal se: „Bude to ještě dlouho trvat?”
Obr zavrčel z druhé strany místnosti. „Nezdržujte se tam už! Nechtějte, abych si tam pro vás došel!”
Moran na něj kývl a oznámil: „Už se převlékla a je upravená. Můžeme ji tu nechat s Čaroměnem a jít na souboje, co?”
Obr zařval: „Tak vyjděte oba! Hned!”
Vyšla jsem s Ohynem ven. Prošli jsme kolem Morana, který mě chytil za ruku a krátce políbil.
„Neboj. Ty to zvládneš,” zašeptal.
Obr mi pak poručil, abych následovala Čaroměna a pomohla mu s výrobou jakési léčivé vody. „Když do ní ponoříš ruku,” zavrčel Ínemak, „znamení se rozpustí. Zbaví tě veškeré moci, kterou s sebou nese.”
Čaroměn vypadal magicky—vlasy mu měnily barvu v odstínech fialové, šedé a černé, mezi nimi se objevovaly bílé pramínky, které se vlnily jako hadi.
Pokývl na mě,klidným hlasem řekl: „Půjdeme do černého lesa a k černému jezeru. Pomůžeš mi s bylinkami… a nachytáme světlušky.”
Podal mi malý pytlíček. „Do toho to nasbíráme.”
Obr se na mě ostře podíval. „Jestli se pokusíš zmizet nebo utéct, zavřu tě k Normanovi do klece.”
Zachvěla jsem se. Ta představa byla děsivá.
Rychle jsem kývla a slíbila Ínemakovi: „Budu hodná. Neuteču. Pomůžu Čaroměnovi se vším, co bude potřebovat.”
Hlasité předčítání