1. Podivný čaroděj u obra Ínemaka
Když mě obr přivedl do svého hradu v Temnovišti, seděl u stolu vedle krále Morana zvláštní čaroděj. Jeho shrbená postava se krčila v potrhaném černém plášti, šedivé vlasy mu pomalu bělaly- a jeho vousy… rostly!
Obr mě posadil na svůj klín a já měla spoustu otázek. Chtěla jsem se vyptávat na Normana. Chtěla jsem vědět, jestli se obr nezlobí kvůli Moranovi. Ale než jsem stačila promluvit, obr se na mě podíval, pokýval a tiše zavrčel: „Nezlobím se na tebe, že jsi byla u Morana. Norman a jeho dcera jsou ve vězení, nedovolím, aby se Moran s Normanem pobili! Moran zatím převezme Normanovy povinnosti. Poklad od Morana mám u sebe, sice jen polovinu, ale i za tu jsem rád. Půjdeme pak spolu zase na souboje, ale napřed tě musím zbavit toho znamení!”
Ukázal na místo kde seděl čaroděj. Podívala jsem se —na podivného muže od kterého jsem nemohla odtrhnout oči,protože každou chvíli … vypadal jinak!
Moran si s ním i s obrem připíjel. Vypadalo to, že tu takhle popíjeli už dlouho před tím, než mě obr přivedl. Ohyn stál naštvaně u krbu, čekal, až ho obr zavolá, aby mu posloužil,Ínemak na Ohyna mávl,aby dolil poháry, pak se Ohyn zase stáhl k ohni a sledoval všechny u stolu.
Pak mi představili čaroděje,ten vstal a šel se poklonit a poklekl,jeho hlas byl takový veselý,řekl:
„Čaroměn jméno mé,nebo jen mi tak prostě všichni říkají!”
Vstal a jeho vlasy i vousy mu zesinaly do fialova, popraskala a zešedlá tvář mu najednou dodávala obří, strašidelný vzhled. Vzal moji levou ruku a upřel pohled na znamení od bezejmenné.
„Dokážu ji toho zbavit, aniž by musela přijít o ruku nebo ji jakkoliv poranil.”
Obr přikývl. „To rád slyším. Tak se do toho pusť a zbav ji toho!”
Čaroměn se zasmál. Jeho smích odhalil rozlámané černé zuby—stejné jako obrovy. A jeho vlasy i vousy se znovu změnily,byly černé a rozevláté! Bylo to děsivé.
Stáhla jsem ruku za záda a vystrašeně vyhrkla: „Ínemaku, prosím, nechci přijít o svoje znamení!”
Obr zavrčel. „Už jsem se rozhodl! Nesnesu, abys mi pořád mizela za Silverem. A taky, aby se už nikdy neopakovalo to, co jsi s tím provedla Normanově dceři!”
Čaroměn naklonil hlavu. „Potřebuju s ní zůstat nějaký čas o samotě a zjistit, jak se to znamení spouští a co všechno s tím dokáže.”
Moran se zamračil. „Nemůžeš to zjistit i před námi?”
Obr zavrčel: „Jak dlouho ti potrvá, než jí toho zbavíš?”
Čaroměn se zatvářil neurčitě: „Řekl bych, že to nějaký čas potrvá. Určitě to nebude jen tak hned—na počkání.”
Obr nespokojeně zavrčel: „Tak jen aby to bylo! Jestli se ti to nepodaří, skončíš ve vězení!”
Čaroděj se obrovi poklonil—právě mu znovu zešedivěly všechny vlasy a vousy mu vyrostly až pod pás.
Moran se starostlivě zeptal: „A co se stane, když přijde o to znamení?”
Čaroměn si ho krátce změřil pohledem a odpověděl: „Přestane na ni působit kouzlo prastarých. Bude nechráněná, oslabená… může z toho i onemocnět. Ale zbaví se tak prokletí, které to znamení přináší.”
Obr na to kývl, postavil mě na zem a zavrčel: „Tak začni, ať už to má za sebou!”
Jenže pak se mi z dlaně začalo kouřit.Obr mě popadl a rázně zamířil za závěs. Tam mě hodil do kašny a rozzuřeně zavrčel: „Žádné mizení! Už toho bylo dost! Ty tohle znamení mít nebudeš!”
Ínemak mě držel dlouho pod vodou. Pak zavolal na Ohyna, aby mi donesl černé šaty a poručil mu, aby mi pomohl se převléct. Obr odešel pryč a něco chvíli řešil s Čaroměnem.
Zůstala jsem u kašny, mokrá, třesoucí se, se slzami v očích. Nechtěla jsem, aby mi Ohyn pomáhal.
Přimhouřil oči a tiše zasyčel: „Nezdržuj, nebo to povím pánovi!”
Hlasité předčítání