7. Chci vidět Silvera
Chci za Silverem.
Rozhodla jsem se, že k obrovi nepůjdu.
Obešla jsem mlhovou cestu vedoucí k bráně hradu a zamířila k řece.
Nemůžu už použít znamení, ale snad se tam dostanu i bez něj!
Rozběhla jsem se k vodě a skočila do řeky. Ledový proud mě okamžitě pohltil. Nechala jsem se unášet, vlna mě vlekla dál a dál—rychleji, než jsem čekala.
U mostu jsem se pokusila zachytit o sloup.
Proud byl ale příliš silný.
Nedokázala jsem to!Napadlo mě zavolat na Bojku,vykřikla jsem:„Bojko, pomoc!”
Byl tu skoro hned.
Vynořil se z vody a objal mě, plaval se mnou ke břehu a pomohl mi pak z vody ven.
Konečně jsem mohla popadnout dech.
Byli jsme už na území, které kdysi patřilo královně Pijavici—ale teď ho ovládali hrozní Zoltygové.
Naštěstí mě Bojka dokázal nenápadně dostat do své bývalé skrýše.
Vzpomněla jsem si, jak jsem tu byla poprvé.
Všechno bylo stejné jako tehdy.
Bojka rozdělal oheň, hodil po mně přehoz a zeptal se: „Zvládneš se dostat z těch mokrých šatů, nebo ti mám pomoct?”
Tak jsem kývla:„Jo, prosím!Pomoz mi z těch šatů, jsem v nich úplně uvězněná!”
Bojka se pobaveně usmál. „Vsadím se, že ty šaty máš od obra.”
Taky jsem se zasmála a řekla: „Jo, mám je od obra. A nesnáším je!”
Pomohl mi dostat se z těch těžkých, promočených šatů. Mezitím jsem mu vyprávěla, co všechno se mi přihodilo—a že se mi nechce vracet k obrovi, chci za Silverem.
Bojka se zamračil.
„K Silverovi bys vážně chtít neměla! Co tě to pořád tak k němu táhne?”
Bylo mi líto, že se zlobí.
„Líbí se mi ta stříbrná houpačka,” řekla jsem tiše. „Tu, kterou má Silver na zahradě.”
Bojka se přestal mračit.
Shodil mě do houpací sítě, kterou tu měl skoro přes celou jeho skrýš,připomněl: „Moje houpačka u rybníka je mnohem lepší,než ta Silverova,” prohlásil hrdě. „Můžeš s ní skočit rovnou do vody. Kdežto s té, kterou má Silver… můžeš tak akorát dopadnout na tvrdou zem!”
Sedl si vedle mě do sítě a objal mě.
„Co kdybychom proplavali vírem a šli na tu moji houpačku? A pak zase skočili spolu do rybníka?”
Jeho výraz rozzářila hravost.
„Tak jo,” kývla jsem.
Pak mi došlo, že budu zase úplně mokrá.
„Ale budu pak celá zmáchaná,” dodala jsem rychle.
Bojka se zasmál,vstal ze sítě a chytl mi ruku,že mě vyzvedne a z legrace zavrčel: „Tak tě mám raději odvést už k obrovi?”
A pak se ozval strašný obří hlas,který mě vyděsil!
„To už nemusíš!”Zavrčel nepříjemně obr.
Ztuhla jsem.
Obr stál u vchodu do skrýše,přísně se zeptal:
„Co tu vlastně vy dva děláte?”
Vydechla jsem. „Už nemám znamení. Spadla jsem do řeky, proud mě unášel… Bojka mě zachránil a teď si tu suším šaty.”
Vstala jsem a šla k Ínemakovi,obr mě chytl.
Bez varování mi popadl ruku. začal ji zkoumat.
Pak na mě naštvaně zavrčel: „A co jsi dělala u řeky?!”
Bojka rychle odpověděl: „Asi chtěla utéct odchytávačům?!”
Obr se zatvářil hrozivě.
„Nebo spíš chtěla za Silverem, co?”
Bojka ani na okamžik nezaváhal,prozradil obrovi:
„Chtěla na houpačku!”
Obr naštvaně kývl.
„Tady to řešit nebudu.”
Hlasité předčítání