3. S Čaroměnem
Když ostatní odešli sledovat souboje, zůstala jsem s Čaroměnem sama.
Upřel na mě pohled a řekl tiše: „Neboj, pomůžu ti—když ty pomůžeš mně.”
Zaváhala jsem,zvědavě se zeptala: „A s čím ti mám pomoct?”
„Potřebuju Nata Přivolávače,” odpověděl bez zaváhání. „Musíš mi pomoct odpečetit tu nepropustnou truhlu! Ty to s tím znamením dokážeš.”
Vytřeštila jsem na něj oči. „Vždyť je hlídaný! A navíc pod zámkem v obrově tajné skrýši, kde má i své poklady. To nedokážu!”
Čaroměn se pousmál. „Dokážu se na chvíli proměnit v obra, ale tu truhlu sám neotevřu. Mám sice kouzelnou hůlku s modrým kamenem… ale já, Čaroměn, ji nerozzářím. Dotkni se jí.”
Vytáhl hůlku zpoza pasu. Byla zvláštní—napůl průhledná,vysunovací. Jenže kámen tam nebyl, jen prázdná mezera,ukázala jsem na to a řekla:
„Asi jsi ho ztratil?”
Čaroměn si povzdechl. „No jo, ztratil! Tak ho musíme najít.”
Začal prohledávat svoje věci. Nejprve vysypal všechny kapsy potrhaného pláště, potom i kalhoty. Nakonec si zul boty—a z nich vypadlo několik svitků a hromada písku. Jenže modrý kámen mezi tím vším nebyl.
Zalamentoval: „Pojď, musíme ho najít!”
Rozhlédla jsem se po zemi, nakoukla pod stůl. Šli jsme chodbou až k východu, potom až k bráně. Ale kámen nikde,řekla jsem:
„Co když ho někdo našel a vzal?”
Čaroměn se zatvářil nervózně. „Budu doufat, že ne. Kéž by tu byl Nat! Ten by kámen našel hned.”
Znovu začal hledat. Sotva jsem mu stačila—běžel od místa k místu, přehraboval vše, co mohl.
Nakonec jsme ho přece jen našli.
Ale nebyl vůbec modrý.
Ležel v mezeře pod schody. Sehnula jsem se, vzala ho do ruky a podala Čaroměnovi. „Mohl by to být on?”
Vzhlédl, vzal kámen do dlaně a prozkoumal ho. Nebyl jasně modrý, jak očekával. Na jedné straně byl zašedlý, na druhé jemně třpytivý.
Zkusil ho vyleštit, ale moc to nepomohlo. „To bude tím Temnovištěm. Kámen změnil barvu, ale je to on! Do hůlky pasuje.”

























