Ahmed se posunul významně na polštář….
“Sám sebe si uvědomit! Soulad, a běh hmoty, energie, pohyb, -se mohl sám nad sebou zamyslet….!!!!”
Usmál se, jako někdo, kdo lehce dorazil do cíle a myslí na své vzdálené spolujezdce…..
“A to daleko dříve, než lidé byli lidmi, mohl se nad sebou zamyslet a sám sebe pojmenovat.”
Ukazováčkem pokynul, jakoby kázal celé třídě….
“Toto není nevědecké tvrzení, ale naráží na přesnost, věda, ani filosofická část Einsteinovi teorie neříká, že to tak je, jen umožňuje přemýšlet zcela bez urážek o tom, že to tak může být a že se máme snažit to dokázat, nebo vyvrátit, nicméně sama tato teorie říká už jen svou existencí, že je to 50 na 50.”
Než to dopovídal, Silvie už spala, ale věděl, že si bude pamatovat, kdy usnula a že jí to zítra dopovídá, políbil ji a usnul také….
Ráno se Silvie vzbudila dříve, tedy dříve nežli obvykle, alespoň si to myslela a myslela si, že je vzhůru dříve, nežli Ahmed, když se ho ovšem snažila nahmatat vedle sebe, nenašla ho…
Ahmed stál na balkoně, měl ubalený tabák a se zájmem se díval opět na stejné dva holuby, kteří včera vyrušili v tak zvláštní chvíli jejich rozhovor…
Objala ho, vzal jí pod deku, kterou měl přes sebe jen tak hozenou….
“Vidíš Silvie? Zase se perou, asi o holubici….”
“Jeden je tmavý a druhý čistě bílý”, povzdechla si, jako by trochu přitom pochybovala o tom co právě řekla….
“A ten sníh nevydržel, jakoby tu vůbec nebyl…”
“Ty to říkáš, jako bys vůbec nepolemizoval o boží existenci, to zase mě se zdá, že to nebyla náhoda, Ahmí..”
Stáli tam mlčky a hleděli do prázdného rána, prázdného pro svojí nijakost, nic totiž neříkalo o novém dni, nových pocitech, přání a obavách, přesto bylo plné právě těchto dojmů a to je děsilo a zároveň lákalo….
Hlasité předčítání
