“Děkujeme! Mockrát děkujeme,” rozčísl napínající se ticho mocí zbabělosti třetí, “musíme přiznat, že už se v té nejistotě, předstírání a neupřímnosti nedalo dýchat. Mně stejně jako ostatním. Viďte?” pokusil se s prosebným výrazem o úkrok stranou, když už mlčení celé společnosti dosáhlo nesnesitelnosti.
Dusno oné rozpravy tak ulevil jen na několik málo okamžiků. Nevyřčená odpověď visela ve vzduchu. Tlačila je k zemi. Drtila jejich svědomí, již tak dosti narušená prasklinami rozeklanými pod silou morálních pochyb. Kdo by odolal nesnesitelné síle výčitek hlodající do vrávoravé stability mravní sebejistoty? Již nesvedli žít tak dál. Jako by deska stolu, upatlaná, mastná, politá pivem, začala na povrchu bublat, jako když se vaří hustý páchnoucí lektvar zhnusení ze sebe samých. Přihodili do něj každý, co měli a co už přetékalo okraj jejich mravních zásad. A jak se tak toho stolu drželi, snad aby nespadli přes stěnu toho dýmajícího hrnce do hlubin, do kterých se nikomu nechtělo, z čista jasna vzduchem máchla rozhodná paže a v křeči sevřenou pěstí udeřila do pevného dřeva někdejšího škraloupu té nevalně páchnoucí bryndy.
“Už dost! Spíte spolu? A žádné vytáčky!” Čtvrtý toho sice nikdo nenamluvil víc, než bylo zapotřebí a vždy se stal sám sobě nejpřekvapenějším z posluchačů. Ale když na to došlo, skutečně bylo, co poslouchat, přestože jeho výjimečné projevy nepatřily mezi nejdelší. Ostatní, zasažení nenadálostí toho výbuchu, ještě několik vteřin setrvávali se sklopenýma ušima, lokty přitisknuté k tělu, nejlépe neviditelní. Důraz toho gesta je však v minutě posílil přívalem kuráže a jeden po druhém teď probodávají mileneckou dvojici přikovanou jak na lavici obžalovaných tím vzkřiklým dotazem. I jim jen pozvolna docházelo, že v těch větičkách není jen touha dopátrat se skutečného stavu věcí, ale i náznaku odsudku, kterého se jim od pětice společníků dostalo. A tak se úvodní leknutí a následující zmatenost přetavila v prudký výron vzteklého hněvu z té zrádné křivdy.
“Ne! Už jsme to jednou rozhodně řekli! Copak to nebylo jasné? Copak vám to nestačí? Skutečně si o nás tohle myslíte? Protože právě to nám tou opakovanou otázkou dáváte najevo. Že námi pohrdáte. Že se vám hnusíme a protivíme. Že jsme jen lháři, sobci a nevěrníci. Ale počkejte! Nevypovídá taková tázání spíše o vás? Považovali byste snad tak nestoudné chování za přijatelné, když se nás právě na to odvažujete ptát a z podvodu vinit? Jako byste otázkou rovnou odsuzovali. Bez soudu. A beze studu. Jako byste nás dobře neznali. Že by naše přátelství byl jen omyl?”
Vyměnili si zoufalé pohledy trvající v té těžké chvilce o něco déle a letmo se dotkli konečky prstů, přestože netoužili v té chvíli nic jiného, než se pevně obejmout. Pětice se mírně zastyděla, sklopila zraky kamsi k zašlapané podlaze a už už někteří sbírají odvahu najít ta správná slova smíru. Avšak rozhořčení milenců posílilo odvahu k obraně jejich spravedlivého vzdoru. A tak se ti dva nechtěli dát nijak lacino.
“Tak to jediné bychom nikdy neudělali. Ne snad že by nám právě to nikdy nepřišlo na mysl. Ale onu hranici jsme nikdy nepřekročili. Jak bychom to mohli udělat? Copak nám nezáleží na našich rodinách, které milujeme? Jak bychom mohli zničit něco tak cenného? Nikdy! A proto jsme se vydali jinou cestou. Zamířili jsme do hlubin samotné lásky, pokud máme stále používat tento námi překonaný pojem, a pro ni nový obsah, který dosud zůstával zamlčen jejím upoceným fyzickým vyjádřením. Ukryli jsme se s ní tam, kam za námi nikdo nedosáhne a kde můžeme být s ní, spolu, sami. A kde naše láska nikomu neubližuje! Ani našim milovaným rodinám, ani našim milovaným přátelům. Tak je to tedy! Nehřešili jsme! Naše svědomí zůstávají neposkvrněná, protože jsme se jeden druhého dosud ani nepatrně nedotkli. A co se děje tam, kde nejsme a nemůžeme být nikomu na očích, nikoho nepohoršuje. Ba naopak. Náš život před nás postavil úkol zachovat naši lásku a nezradit ty, které milujeme. Pro vzácnost těch vztahů je všechny zachovat. A my jsme to dokázali. A jsme šťastní! Buďte tedy šťastni s námi, stejně jako jsou s námi šťastné naše rodiny.”
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Námět zkoumající hranice nevěry a pokrytectví je velmi zralý, originální a nutí k zamyšlení. Skvěle jsi vystihl paradox, kdy společnost toleruje hlubokou emocionální zradu, dokud nedojde k fyzickému kontaktu, což trefně shrnuje závěrečná pointa se štamgastem. Je to výborná psychologická sonda do lidské morálky, která má čtenáři rozhodně co předat.
Atmosféra – ★★★☆☆
Kontrast obyčejného hospodského prostředí a hlubokých filozofických úvah o lásce vytváří velmi specifickou, až lehce divadelní náladu. Podařilo se ti dobře zachytit dusno a napětí pramenící z nevyřčeného tajemství, které mezi přáteli visí ve vzduchu. Někdy však zbytečně vzletný jazyk vytváří bariéru, kvůli níž emoce postav působí na čtenáře trochu chladně a odtažitě.
Provedení – ★★☆☆☆
Text bohužel trochu trpí na těžkopádnou stylistiku, příliš složitá souvětí a archaické výrazy, které brzdí celkovou plynulost a čtivost. Dialogy působí spíše jako strojené deklamace než přirozená mluva přátel u piva, což ubírá scénám na uvěřitelnosti. Objevuje se i několik gramatických chyb a překlepů (např. ‘tito lidé staly’, ‘jak je se to má’), ale hlavním prostorem pro tvé zlepšení je celkové zjednodušení a provzdušnění textu.
Celkové hodnocení:
Tvé dílo ukazuje, že máš skvělý cit pro psychologii postav a dokážeš zpracovat složitá morální dilemata. Příběh má silnou nosnou myšlenku, ale jeho potenciál je zatím trochu utlumen zbytečně komplikovaným a nepřirozeným stylem psaní. Zkus v budoucnu psát uvolněněji, zjednodušit větnou stavbu a odposlouchat běžnou mluvu pro tvorbu živějších dialogů. Rozhodně v psaní pokračuj, tvůj pozorovací talent je obrovský a máš na čem stavět!