A přestože následující konverzace probíhala již takříkajíc standardně, žádný z pěti přátel nebyl sto potlačit dotěrný hlas, který bez ustání šeptal slova pochyb nad morálními kvalitami těch dvou, aniž by však jen sebenepatrněji klopýtl o pravé svědomí těch, v jejichž nitru zněl. Přes vtipné glosy, hlubokomyslné postřehy a salvy smíchu vinuly se v skrytu jejich duší řetězce dohad, domněnek a odsudků na účet zamilovaného páru, který ostatním tak ztrpčoval život. Ale co se dalo dělat? Vždyť šlo o dobré přátele. Bylo nutné se tím zabývat. Zapeklitá situace.
“Jestlipak vědí, že my to o nich víme? Přece nás nemají za takové naivky.” Tak kupříkladu takovým směrem ubíral se tok myšlenek páté ze společníků, zatímco uskrla něco piva.
“Vždy se do sebe přes stůl zahledí na takovou dobu. Snad v té chvilce ztrácí vnímání běhu času, ale pro nás je to pokaždé celá věčnost. Copak jsou vážně tak bezohlední? Kdybych jen oba neměl tak rád,” posteskne si pro sebe čtvrtý a významně mrkne na třetího.
“Zdalipak je zajímá, jestli si lámeme hlavy nad otázkou, jak daleko už jsou? Vždycky tu nakonec zůstávají společně jako poslední. Kdo je kdy viděl odcházet? A kam?” odvážil se domýšlet třetí a jako tělo bez ducha kousl do libového párku.
“Určitě už spolu spali. To je jisté. Měli tolik příležitostí. Určitě víc, než jsme schopni si vybavit. Proč by je nevyužili. Ta jejich láska z nich jen prýští, tak kde by našli sílu udržet se za tou hranicí? A proč by ji vůbec hledali?” To už se pátá z přísedících neudržela ve svých dedukcích.
“Působí v těch okamžicích tak hluboce zamilovaně. Kdo by jim tu lásku nepřál? Ano, jedná se o nevěru, ale kdo z nás je bez viny? Avšak pokud spolu navíc i spí, pak už s tím já nechci mít nic společného. Pokud nechají svůj vztah překročit onu platonickou mez, je to už příliš! A to se týká nejen mě, ale i všech ostatních. Bude třeba s tím něco udělat! Rázně a hned!” přemítal s neobvyklou rozhodností první. Chystal se zjevně k činu. Byl připraven a odhodlán. Trvalo mu to. Dával si na čas. A zbylá čtveřice jakbysmet. Nyní již ale jako jeden stála na jeho straně. Kalich trpělivosti příliš dlouho přetékal mez, kterou stanovili. Bylo třeba uklidit tu spoušť.
…
Asi by jen stěží uvěřili, kdyby směli zahlédnout svou budoucnost, že něco takového potká zrovna je dva. Snad si řeknete, že tak už tomu občas bývá, ale kdo by se chtěl ve skutečném životě uchylovat k vyčpělým frázím? Vždyť co jim jen scházelo? Oba našli téměř vysněného partnera, vytoužené potomstvo, ani materiálně nikterak nestrádali. Jak tedy mohli tak nezrale ztratit hlavu? A že právě on a ona začali být pro sebe tak důležití, tomu už rozuměl skutečně jen málokdo. Jestli ty nepatrné projevy vzájemné přitažlivosti zachytil i někdo další je těžko povědět. Jistá je jen ta skutečnost, že i jim se vědomí sílící náklonnosti vkrádalo do propletených zákrut mysli jen velmi pozvolna. Zprvu jen několik formálních pozdravů za náhodných setkání. Oba patřičně nejistí. Kontakt s cizí osobou je přece tak bytostně protivný. Hlavně to mít rychle z krku. Ahoj a úprkem pryč. Tak to šlo kolik měsíců. Pak náhodně při nenadálých příležitostech nemnoho holých větiček prohodili a co to? Smějí se! Ne ze zdvořilosti, křečovitě, ale zcela upřímně, přirozeně a spontánně. A pár náhodných doteků. Něco na ní bude! Něco na něm bude! S každým takovým zábleskem světla a tepla, jako by milimetr po milimetru tála ledová krusta, kterou kolem sebe z pohodlného zvyku a bláhové jistoty namrazili. A věřte nebo ne, jen prostá náhoda jejich občasných setkání svedla vyvolat ten tlak. Ne že by se snad potkávali častěji než dříve. Každá taková událost se však pevněji vryla do jejich pamětí a srdcí a jen prohloubila, co mezi nimi již nějaký čas klíčilo. Jak nenápadně je ten mírný příliv až po uši zaplavil, postřehli až tehdy, když si uvědomili, s jakým rozechvěním a nedočkavostí svá vzájemná potkání vyhlížejí. Aspoň chvíli! Proč to vždy trvá jen chvíli? Pár hodin a pak zas dlouho od sebe. Aspoň tak! Je to tu! Jsme tu první! A ostatní ať klidně meškají. Však je tu nikdo nepotřebuje, když jsme tu spolu. Ještě kousek a dotknu se jí. Jen zlehka. Špičkou prstu přes desku stolu. A pak tu náhle jsou! Naši přátelé. Tak přišli včas. Díky bohu. Protože jinak…
Hlasité předčítání