,,Útoky od zlé Mocněny na krále Podzemní říše přibývaly a Bezejmenný už nestačil bránit říši sám. Proto začal vyrábět mocné kouzelné žezlo pro krále. Pomáhala mu jeho sestra Bezejmenná a také jeden starý čaroděj. Jenže ten byl velký zmatkář, stále něco hledal, a tak se výroba žezla zdržela.
Mezitím Bezejmenný zemřel — otrávila ho sama Mocněna. Chtěla otrávit všechny, ale krále před otravou zachránil čaroděj Zmatkář. Žezlo bylo právě dokončeno a zářilo tak silně, že Mocněnu oslnilo a ona musela ustoupit. Zuřila, že neuspěla, a zaměřila se na královu ženu. Svolala na ni zlé kouzlo a prokletí — královna při porodu zemřela.
Aby král zachránil svého syna, svěřil mu kouzelné žezlo. Čaroděj do něj vložil obrovskou moc – sílu nedotknutelnosti. Dotknout se ho směli jen král a jeho syn. Každý jiný by přišel o život. Záře žezla oslepovala a brala lidem sílu. S žezlem byl král nezničitelný, snad i nesmrtelný, chráněný před vším zlem.
Ale král truchlil a byl neopatrný,žezlo nechával jen tak ležet u svého trůnu,kde ho nechránilo,když ho neměl u sebe. Mocněna s bývalým pánem Temnoviště znovu zaútočili. Spolu s králem Ušounů rozpoutali v podzemí válku. Král i se žezlem musel do boje. V bitvě mu žezlo vyrazili z ruky a nepodařilo se mu ubránit. Na jeho ochranu padl statečný čaroděj. Král zůstal zraněný, ale nakonec se vzbouřence i Ušouny podařilo porazit.
Královo zranění bylo těžké. Trápil se nejen bolestí, ale i ztrátou přítele čaroděje. Tehdy přišla Bezejmenná a donesla mu zpět žezlo. Ona se ho mohla dotknout, neboť měla znamení, které ji chránilo před jeho smrtící silou.
Mocněna se o tom dozvěděla a Bezejmennou zajala. Chtěla, aby jí začala sloužit, aby králi žezlo ukradla a zničila ho v ohni. Ale Bezejmenná to neudělala. Mocněna ji proklela. Chtěla po ní děsivé věci – aby brala sílu malým dětem. Bezejmenná začala slábnout. Říkalo se, že se jí líbil bývalý pán Temnoviště, možná ho milovala, možná plnila všechno, co si přál. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy. Mocněna tenkrát ovládala všechny. I jeho…
Chceš vidět,jak vypadal tehdejší pán Temnoviště?”
Ani nečekal na to,co mu odpovím a proměnil se a tak jsem si mohla na vlastní oči takto zblízka prohlídnout bývalého pána Temnoviště,myslím,že se trochu podobá Ínemakovi,akorát není tak velký a silný,to zlá Mocněna mě vyděsila víc,ta byla mnohem větší a silnější,možná skoro jako obr Ínemak? Čaroměn mě trochu pozlobil,řekl:,,Tak co,kdo z nich se ti líbí víc?”
Šklebil se, chytl mě a zavrčel:,,Dáš mi pusu?”
Pak se rozesmál,když viděl moje zděšení zakroutil hlavou,se smíchem řekl:,,Jen taková malá legrace,co?”
Ale když viděl,že se nesměju,proměnil se raději zpátky na Ohyna a zeptal se:,,Ztratila jsi řeč?”
Tak jsem řekla:,,Ne,jen jsem se zamyslela,komu z těch dvou je Ínemak víc podobný?”
Čaroměn pohl ramenem:
,,S každého z nich má něco,i když vypadá mnohem hůř,než tihle dva dohromady,ale ještě jsem ti to všechno nedopověděl,mám pokračovat?”
Kývla jsem:
,,Ano,prosím pokračuj.”
Tak Čaroměn povídal dál:
,,O krále podzemní říše se tehdy začala starat podivná vědma. Měla krásnou dceru, která jí pomáhala…”
Začal Čaroměn tiše, oči upřené do dálky, jako by právě viděl dávné časy…
,, Král se do ní zamiloval. Když se uzdravil, rozhodl se s ní – přes protesty svého syna – oženit. Malý Silver jeho druhou ženu nenáviděl.
Pak se jim narodil další syn. Byl však velmi maličký, sotva jako kotě, a příliš nerostl,byl to takový trpaslík. Silver ho nesnášel ještě víc než macechu.
To vše z Temnoviště sledovala zlá Mocněna. Byla oslabena posledním neúspěšným útokem. Přemluvila bývalého pána Temnoviště, aby společně stvořili strašlivou bytost — obra. Měl za úkol zničit krále i celou jeho rodinu.
Ale obr to neudělal.
Byl stvořen pro pomstu a zkázu – ale kdyby splnil svůj úkol, zanikl by spolu s těmi, které měl zabít. A to se mu nelíbilo. Obr se obrátil proti Mocněně i proti bývalému pánovi Temnoviště. Vcucl je do sebe a pohltil jejich moc i podobu.
Proto je dnes obr tak silný a nepřemožitelný.
Čaroměn se odmlčel a povzdechl si,tak jsem řekla:
,,Tohle mi vyprávěl kdysi i Děsman,ale líbí se mi ten příběh a jsem ráda,že ho slyším znovu od někoho jiného,než od Děsmana.”
Čaroměn se na mě zatvářil udiveně,zeptal se:,,Kdo je Děsman?”
Zasmála jsem se a odpověděla:,,Prastarý strážce pokladu a tajných knih v jedné tajemné skrýši.”
Čaroměn se taky zasmál a řekl:,,Ahá,už vím koho myslíš!To jméno se na něho vážně hodí,takže Děsman,hm..fakt super!”
Pak se na chvíli zamyslel a zeptal se:,,Mám pokračovat?”
Kývla jsem,tak Čaroměn povídal dál:
„Dcera zlé Mocněny vyrostla… a zamilovala se do krále Silvera. Ten právě oplakával smrt svého otce — padl v boji s novým králem Ušounů! Ukradli mu korunu, ale žezla se nedotkli. To Silver získal zpět, přísahal, že pomstí smrt svého otce. Byla to těžká doba. Všude jen ztráty, zmatek, neštěstí.
Mladý Silver byl sice krásný a mocný, hlavně díky tomu žezlu… ale jinak neměl štěstí. Byl prokletý. Nemohl mít děti. Každá z jeho královen, která s ním otěhotněla, zemřela. Umíraly mu v náručí. Silver trpěl, moc… a kvůli tomu padlo mnoho věštců, léčitelů i čarodějek. Všichni, kdo se pokusili to prokletí zlomit, zaplatili za to životem.
Jeden starý věštec tehdy pronesl, že za tím stojí kletba Mocněny – a že ji lze zlomit jen smrtí obra. Mnozí se obra snažili zabít. Nikomu se to nepodařilo. Každý, kdo se o to pokusil, zemřel. Obr byl příliš divoký. Nikdo s ním dlouho nepřežil. Zničil každého. Všichni se mu začali vyhýbat… a tak zůstal sám.
A právě tehdy… začalo být obrovi smutno. Toužil po příteli. Aspoň po jednom. Ale pokaždé, když se s někým spřátelil… tak obrovo přátelství nikdo dlouho nepřežil. Protože obrova zloba nakonec zničila i ty, které měl rád.
Zkusil to i se Silverem. Chtěl být jeho přítelem. Ale to nedopadlo dobře. A ještě Silvera připravil o jeho nejbližšího — ohnivého přítele. Silver nechtěl žít jen s prokletím. Chtěl mít kolem sebe radost, veselí…”
Podíval se na mě,zeptal se:,,Tobě se král Silver taky líbí,viď?”
Tak jsem na to kývla:,,Jo líbí,ale Ohyn se mi líbí víc.”
Čaroměn se na to usmál a pak pokračoval ve svém povídání:
„Obr Silverovi záviděl… Měl kolem sebe princezny, smích, hostiny, a hlavně — přítele s ohně. Společně se smáli, tančili, slavili. A to obr nesnesl. Sledoval je skrz kouzelné kukátko, které mu vyrobil Nat Přivolávač…Byli taky kdysi přáteli,Nat obrovi sloužil a vyráběl mu kouzelné kukátka,křišťálové koule a sledovali spolu ve věži všechny kolem. Ale i Nat u obra dlouho nevydržel. Nakonec před obrem utekl ke králi Normanovi. Obr to těžce nesl. Často se pak spolu střetávali, protože obr ho nechtěl nechat být,neodpustil mu nikdy,že odešel. Nakonec z nich byli nepřátelé.
Pak se Nat spřátelil se mnou… Já tehdy žil se svým otcem u krále Normana. Norman byl otcem tří dětí. Ale se svou královnou a nejstarší dcerou se hádal. Neustále. A když jednou nebyl doma, rozhodla se královna odejít — a vzala s sebou i nejstarší dceru. Ta totiž svého otce nesnášela a toužila po králi Silverovi.
Silver je obě přijal. Oblíbil si je. Zůstaly u něj. Líbilo se jim u Silvera v jeho paláci. Měly zábavu, jídlo, pití, hudbu, tanec. K Normanovi už se nikdy nevrátily.
A když pak Norman zjistil, že u Silvera zemřely… zuřil. Obvinil Silvera, pohádali se. Norman zuřil víc než kdy dřív. Zatvrzel se a prohlásil, že už se nikdy neožení. Začal chodit se synem na lov, navštěvoval krále Morana — ale pak se pohádal i s ním. A do toho přišli Zoltygové — vodní obludy!
Norman si myslel, že je porazí. Přecenil se. Posílal žádosti o pomoc všem, ale… nikdo mu neodpověděl. Ani obr, ani Silver. Oba ho nesnášeli. A tak Norman zůstal na Zoltygy sám…
A potom… jsi utekla obrovi — a potkala jsi Nata! Možná to nebyla náhoda. Nat je přivolávač! Ale tehdy byl oslabený — naposledy prohrál s obrem. A uznal ho za neporazitelného.
Já byl pokaždé u toho. Vadilo mi to. Ty jejich boje byly šílené. Přemlouval jsem Nata, ať už obra nechá být. Ale neposlouchal mě. Proč by taky měl poslechnout… měnivce, jako jsem já? Já ho jen obdivoval… On byl silný, výjimečný,ale já toho nikdy moc nedokázal.“ Čaroměn se na mě podíval. Jeho oči se najednou zamlžily, vlasy zbělely, vousy se v mžiku protáhly a celé tělo se zkrabatilo do podoby starce. Byl to pohled, ze kterého mi zatrnulo.
„Promiň, nechal jsem se unést,“ zamumlal.
Pak mávl rukou — a já zatajila dech. Stařec zmizel. Přede mnou stál opět nádherný Ohyn, planoucí jako oheň.
„Díky, že ses změnil kvůli mně zase na Ohyna…“ vydechla jsem. „Jsi takto krásný.“
5. Čaroměn chce nové jméno
Čaroměn se zasmál, jeho hlas zazněl tiše ve tmě. „Přál bych si od tebe dostat lepší jméno.“
Hlasité předčítání