„A proč?“
Podivila jsem se.
„Čaroměn se ti nelíbí?“
Zakroutil hlavou.
„To je jen přezdívka. Jméno po mém otci nesnáším. Tak mi vymysli něco, co by se na mě podle tebe hodilo nejlíp.“
Zamyšleně jsem se na něj podívala. Pojmenovat Čaroměna bylo těžší než pojmenovat obra—protože nebyl stálý. Byl každou chvíli někým jiným.
„Jak tě mám pojmenovat, když se pořád měníš?“
Zakroutila jsem hlavou a smutně mu řekla:,,Promiň,ale nedokážu tě líp pojmenovat,Čaroměn se na tebe hodí!”
Znovu se zasmál.
„Máš pravdu,jsem prostě Čaroměn. Ale možná… když mi dáš jméno, přestanu být Čaroměnem.“
Zatajila jsem dech.
„Chceš říct, že už by ses nemohl proměnit? Že bys byl pořád stejný?“
Čaroměn zafuněl, jako by o něčem přemýšlel.
„Možná. Vlastně nevím. Jen mě to napadlo. Jsem takový bláznivý, proměnlivý. Chvíli veselý, pak smutný. Unavený. Proměny mě vyčerpaly… a tak půjdu spát. Co myslíš, dostanu jméno?“
Jeho poslední otázka mě úplně probudila.
Nevěděla jsem, co říct. Jak mám pojmenovat někoho, jako je on?
Hlasité předčítání