Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. Náš šéf má svou kancelář a s námi se moc nebaví, jenom po pracovní stránce. S kolegy se bavím nejen o práci, ale i o životě. Mám manžela a ráda bych mu udělala radost tím, že mu chci k jeho blížícím se narozeninám koupit nové auto. No, nové bych ani říct nemohla. Jde spíše o staro-nové auto. Já se v autech nevyznám, kdežto manžel je úplný fanatik. Jediné co vím je to, že jde o chevrolet. Sice v práci bych jsem se měla věnovat své práci, ale když je zrovna klid, tak se dívám na inzeráty ohledně toho auta. Jeden jsem našla před pár dny. Dokonce jsem si s majitelem toho auta psala maily, ale k osobní schůzce mělo dojít až dneska večer po práci. Manželovi jsem nemohla říct, co budu dneska po práci dělat a kolegové o tom taky nevěděli. Chtěla jsem si toto prostě zařídit sama, bez cizí pomoci. Blížila se pátá hodina odpolední. Manželovi jsem řekla, že se zdržím, protože jdu na narozeninovou oslavu kolegyně z práce. A v práci jsem všem řekla, že mám večer romantiku s manželem. Nechtěla jsem lhát ani manželovi, ani kolegům, ale nic jiného mi nezbývalo. Vypnula jsem svůj počítač a vzala si své věci, jako je kabelka s kabátem. S úsměvem na rtech jsem se rozloučila s kolegy, kolegyni ještě jednou popřála všechno nejlepší a omluvila se, že na oslavu nedorazím. A šla jsem ven, kde na mě mělo čekat nejen to auto, ale i majitel toho auta. Slíbil mi, že se mohu v autě projet. Měla jsem nepříjemný pocit v žaludku, ale ten jsem ignorovala. Říkala jsem si, že nikoho nepodvádím, jenom chci udělat překvapení, bez cizí pomoci. Chci to prostě zvládnout sama.
Zrovna venku pršelo, tak jsem byla ráda, že co jsem vyšla ven z budovy, tak u chodníku stálo to auta. Šla jsem k tomu autu a majitel mi otevřel dveře u spolujezdce. Hned jsem si sedla, zavřela dveře a připoutala se. Byla jsem ráda, že jsem moc nepromokla.
„Dobrý den, nečekal jste moc dlouho?“ pozdravila jsem majitele a usmála se na něho. Ten se na mě podíval, usmál se a nastartoval.
„Dobrý den, ne. Zrovna jsem přijel.“ Řekl mile a jeli jsme okružní jízdu po městě. Nepříjemný pocit v žaludku se ozýval často, já to stále ignorovala. Ale mělo mě zarazit, že když sedíme v autě, tak má na hlavě kapuci. „Takže se vám toto auto líbí?“ optal se mě a díval se před sebe.
„Ano líbí, ale hlavně jde o dárek pro manžela. Já se v autech moc nevyznám.“ Řekla jsem mu nakonec pravdu, jak to je. On jenom hlavou přikývl, že rozumí. Poté se jelo mlčky. On se na nic neptal, já také žádné otázky neměla. A po celou tu dobu, ani jeden z nás už nic neřekl.
Když uběhla půl hodina jízdy, tak jsem se k tomu majiteli otočila a usmála se na něho. Byla jsem rozhodnuta, že to auto vezmu, ale ještě mu hned neodpovím.
„Děkuji za projížďku. Auto vypadá dobře, jako ta jízda. Ještě si to promyslím a ozvu se. Tady mi prosím zastavte.“ Oznámila jsem majiteli a rukou ukázala na budovu, kde stál nadpis „Pošta“. Jenže ten majitel se stále díval před sebe. Neusmíval, nekomunikoval a jel prostě dál. Ani jsem si nevšimla ani neslyšela, že auto zamknul zevnitř, že ven se nedostanu. „Přejel jste to. Tak za další odbočkou doprava a tam mi zastavte.“ Řekla jsem znovu s tím, že jsem si určila místo zastavení o něco dál. Nereagoval. Bylo mi čím dál tím zle. Tušila jsem, že je něco špatně. Otočila jsem se ke dveřím s tím, že je otevřu a vystoupím za jízdy. I za cenu, že se zraním. Chtěla jsem od něho co nejdál. Bála jsem se. Jenže dveře otevřít nešly. Začínala jsem panikařit. Otevřela jsem kabelku, že vyndám mobilní telefon a zavolám na policii. Nebo aspoň manželovi, jenže než jsem stačila dát pořádně ruku do kabelky, kterou jsem otevřela, ucítila jsem tvrdou ránu na mé levé tváři. Před očima se mi objevily hvězdičky. A pak jenom tma. Nevěděla jsem, co se kolem mě děje. Co se děje se mnou. Ztratila jsem vědomí, poté tvrdé ráně do mé tváře.
