֍ 25. Odhalení ֍
„Vy jste v tom nevinně, že?“ ujistím se, když Gunnar vyhlásí krátkou pauzu a my poprvé po několika hodinách slétneme dolů.
Jenže Gunnar neodpovídá a snad poprvé se nedívá na mě, ale do země. Potom mi to teprve začne dávat smysl. Tak proto měli gryfy hned přichystané k odletu! Oni to vážně udělali! To nebyl výmysl!
„Ty jsi to věděl!“ kouknu se na provinile se tvářícího muže, který stojí přede mnou. „Celou tu dobu!“
„Nairi, no tak! Takhle jsem to nechtěl!“ natáhne ke mně ruku.
„Já ti věřila!“ ustupuju od něj. „Už od začátku jsi věděl, že na to můžou přijít! A jednal jsi přesně podle rozkazů! I když jsi mi tvrdil, že jdeš proti nim! Proti němu!“
„Nepřibližuj se ke mně!“ vyjeknu, když udělá krok dopředu.
„Nechej mě vše vysvětlit! Omlouvám se!“ řekne nalomeným hlasem. „Strašně moc se ti omlouvám, Nairi! Nechtěl jsem, aby se to stalo! Nic z toho!“
„Omluva se nepřijímá! A nech mě být, nechci s tebou mít nic společného!“ odvrátím se od něj a rozběhnu se pryč. Do lesa. Kde je tma a kde to neznám. Ale to mě teď vůbec nezajímá. Jen ať jsem od něj co nejdál!
Běžím naslepo jedním směrem tak dlouho, dokud vystačím s dechem, což je dost dlouho. Na palouku osvětleném měsícem to už nevydržím a zastavím. Jak mohl něco takového udělat? Prohrábnu si vlasy a začnu přecházet malý travnatý plácek. Proč se nesnažil s tím něco udělat? Proč sem vůbec jel! Nic takového by se přece nestalo, kdyby se sem vypravil někdo jiný! I přes všechny otázky, se mi nedaří přijít na jediný důvod, který by mi dával smysl.
Vtom uslyším zapraskání větvičky. Tasím dýky a vyčkávám.
Najednou se zpoza stromů, kolem kterých jsem přišla, vynoří postava. Na nic nečekám a zaútočím. Dotyčný mou čepel snadno odkloní, a tak navážu na předchozí pohyb a zopakuji ho, ale s tím rozdílem, že druhou rukou vedu útok ještě z druhé strany na hlavu.
„No tak, Nairi! Chápu, že jsi naštvaná, ale nemusíš se mě snažit zabít!“ rozpoznám Gunnara a ihned mám pocit, že vidím rudě.
„Naštvaná je slabé slovo!“ zavrčím a oženu se po jeho hlavě. A to jsem si ještě před nedávnem myslela, že na něj se zlobit nedá! Hloupá! Jsem naprosto pitomá!
„Nech toho, nechci ti něco udělat!“ o krok ustoupí, takže mé čepele protnou jen vzduch.
„Aha, já zapomněla, že už jsi mě přece porazil a že už se mnou teda nebudeš měřit síly, protože co kdybych tě náhodou zase porazila!“ odseknu a zkrátím vzdálenost mezi námi, abych se k němu dostala.
„Jsi naštvaná a nemyslíš to vážně!“ začíná znít trochu jako já, když se jen o malý vlásek vyhne mému dalšímu útoku, ale na rozdíl ode mě se trochu krotí. „Nechceš radši, abych ti to vysvětlil?“
Začínám ho mít dost, a tak mu vykopnu meč z ruky, přiblížím se a přiložím své čepele k jeho hrdlu. „Mluv a opovaž se lhát!“ zatlačím, aby je cítil, a tak mu po krku začne téct slabý karmínový pramínek. Ten malý pocit zadostiučinění se vkrade mezi zlobu a zrazenost a já se trochu uklidním. Ale opravdu jenom trochu!
Hlasité předčítání
