Podruhé už ale nejsem tak rychlá a má paže se ocitne v pevném sevření. Zmocní se mě naprosté zděšení a snažím se dotyčnému zběsile vysmeknout. Málem se mi to i podaří, když vtom si uvědomím, že se nic neděje. Přestanu sebou zmítat a někdo mi následně pomáhá na nohy.
„Jsi v pořádku?“ ozve se dotyčný. Poznám v něm Gunnara a neskutečně se mi uleví. Málem se mu sesunu do náruče. Princ nečeká. Pomůže mi najít ztracenou rovnováhu a nepřestává mě podpírat, kdyby to mé tělo opět vzdalo. Najednou se cítím o dost líp.
Ohlédnu se na zem, ale Kirill ze země nevstává. K mé obrovské úlevě. Možná to ze mě dělá špatného člověka, ale prostě v sobě nemůžu najít ani kousek, který by to právě zajímalo.
„O něj se nestarej!“ zavrčí Gunnar. „Zasloužil by víc!“ otočí hlavu jeho směrem. Tón, který se nese vzduchem je chladný. Protkaný zuřivostí, kterou jsem u něj ještě neslyšela. Nejsem si jistá, co vidím, ale vypadá to, že si směrem k ležícímu šlechtici odplivne.
Potom se ale obrátí zpět ke mně. „Nechceš jít už radši dovnitř?“ jeho hlas náhle zeslábne do pouhého šepotu. Veškerá zlost je pryč.
Zmůžu se jen na sotva patrné přikývnutí. Jemu ale zřejmě stačí. „Tak pojď,“ vede mě až ke mně do pokoje, kde mě posadí na postel. Jsem naprosto ztuhlá. Dokola a dokola se mi v hlavě přehrává, co se právě stalo. Co jsem viděla. Co se mohlo stát, kdyby Gunnar nezasáhl…
„Zůstaň,“ zastavím ho, než za sebou stihne zavřít dveře. „Nechoď pryč.“
„Prosím.“
Posadí se velmi obezřetně vedle mě a postel pod další vahou zavrzá. Už nedokážu zadržet své myšlenky, které se rozeběhnou všemi směry. Dolehla na mě tíha toho všeho. Začnu se třást, ale dělat s tím nemůžu absolutně nic.
Gunnar nic neříká. Jen matně si uvědomuji, že se přisune blíž. A poté mě sevře v objetí a drží mě. Vyjádřil víc než tisíci slovy. Nemám nejmenší ponětí, jak dlouho trvá, než se uklidním, ale on tu zůstává i potom. A já jsem mu za to neskonale vděčná. Za všechno. I když se nemůžu přimět říct jediné slovo, kterým bych vyjádřila, jak se cítím.
Hlasité předčítání
