֍ 2. Výslech ֍
„To jsi zase ty! Poslali tě ze mě vytáhnout informace?“ posměšně se ptá Gunnar a já si v ten moment uvědomím, že jeho cela se nachází až úplně vzadu na konci chodby stanou od ostatních. Asi aby se nemohl domlouvat se svými muži.
„Nejspíš. Ani nevím, co si od toho slibují! Není nejlepší nápad za tebou posílat někoho, kdo tě předtím omráčil!“ jenže jakmile to dořeknu, vše do sebe zapadne. Prudce se otočím. Zabiju tě, Kirille!
„Takže tě jeden důvod přece jen napadl!“ ušklíbne se. Poté se zvedne a jde směrem ke mně. Nelíbí se mi, jak ve mně umí číst. Ani to, že se chová, jako by byl kočka a já myš. Děsí mě to, přestože to já mám zbraň a on je v poutech. Takhle by se vězeň chovat neměl, ne?
„Ano, to napadl. Ale nemám v plánu ti o něm nic říkat, ani tě přesvědčovat, abys mi cokoli řekl! Je to jen na tobě!“ řeknu trochu příkřeji, než by bylo nutné.
„A já ti zase všechno rád prozradím, pokud mi ty řekneš všechno, co se týká toho důvodu!“ samolibě se na mě podívá a postoupí o krok vpřed. Když neodpovídám, zopakuje: „Milerád ti vyhovím, pokud mi ty na oplátku prozradíš vše, co se týče onoho důvodu, chápeš to? Nemám to pro jistotu říct ještě jednou?“ stojí teď těsně před mou čepelí. Stačil by jeden pohyb a mám ho z krku…
„Tak si pozorněji prohlédni moje oči!“ nakloním se dopředu, aby to měl snazší. Přece mu to nebudu všechno říkat! Jen ať se snaží sám!
„Co vidíš?“
„Jsou světle modré.“ Odstoupí a otočí se ke mně zády a chystá se odejít de svého kouta cely. Protočím očima nad jeho zastrašováním. Proč se obtěžoval, když je mu to ukradené? Napadne mě, načež si odfrknu. To se neumí dívat líp?
„Podívej se znovu! Co vidíš?“ řeknu mu ještě jednou. Nechci cizímu člověku povídat všechno, ale čím dřív mi něco vyklopí, tím dřív se ho zbavím. A králův rozkaz zněl jasně. A král navíc nerad dává někoho mučit.
Když se nepokouší a pokračuje v chůzi ode mně, povzdechnu si a schovám dýku. Tohle je zbytečné.
„Kdybys to doopravdy zkusil, viděl bys, že kolem duhovek to není modrá, ale šedá barva! Což znamená, že k vám mám blíž než kdokoli jiný tady!“ Každý přece ví, že šedé oči jsou u akobarců ty nejběžnější. A že u mirielů zase téměř nejsou.
Prudce se otočí. „Tak proto jsi věděla o tom rohu! Jsi jedna z nás!“
„Ne nejsem jedna z vás!“ odseknu. Nikdo mi nebude říkat, že nepatřím k mirielům!
„Ale ani nejsi úplně jedna z těch tady!“ domyslí si. A poté si mě dlouze a pátravě prohlédne, což se mi pranic nelíbí. Cítím po sobě bloudit jeho oči.
Zkusím své pocity nevnímat. Neukázat slabost a pomalu kývnu hlavou: „Někteří zjevně stále nedokáží překousnout můj dvojí původ!“
Vzpomenu si na oblíbenost svého bratra a v duchu dodám: „U jiných jim to ale vůbec nevadí.“
„Ne všichni jsou tolerantní, chápu. Jak jsi vůbec přišla k těmto?“ jeho pohled se zastaví na mé levé tváři. „Někdo odsud?“
Jeho náhlý zájem o mou osobu mě naštve. Nejprve se mě snaží dostat do kouta, a když se ukáže že jsem z části jako on, tak se chce bratříčkovat? Můj vztek ale brzy pohasne, jelikož se s něčím podobným potýkám vždy, když se někdo dozví o mém neobvyklém původu. Který je o to vzácnější, když si jeden uvědomí, že tyto dvě země se hluboce nenávidí už celé věky! Je proto celkem pochopitelné, proč se ostatní zajímají, ale mnohem radši bych byla, aby se o mě zajímali z jiných důvodů. A mé jizvy to rozhodně nejsou.
„Tak… já ti teď řekla, proč mě sem poslali a ty mi zase prozraď, co jste pohledávali u bažin!“ založím si ruce. Nic dalšího mu opravdu sdělovat nehodlám! Do mých záležitostí mu nic není!
„A já ti odpovím, že chci přece vědět všechno, co se toho týká! A něco mi říká, že to s tím souvisí!“ vítězně se usměje. Evidentně mu došlo, že králi se moc nechce ho mučit a že veškeré informace mám od něj získat já.
Hlasité předčítání