֍ 15. Šach-mat ֍
Náš čas nakonec uplyne rychleji než se vlní voda v zahradním jezeře, ale než se Gunnarovi začne stýskat, na obzoru je další den a s ním i mnou vymýšlená aktivita. A kývla jsem mu na to jen proto, že se mi ji povedlo vymyslet! Opravdu!
A ona aktivita? Vzpomněla jsem si, že na spodu mé skříně leží šatranž. A že už jsem dlouho s nikým nehrála, protože Forail i já jsme plně zaměstnaní lidé a s nikým jiným se tu moc nebavím.
„Proč právě tohle? A proč právě tady?“ zeptá se Gunnar jen co ho dovedu na balkón, kde se na stole vyjímá právě tato logická hra.
Nečekám na něj a usadím se na židli. „To je další otázka, po které budeš muset mluvit s Jeho Výsostí? Být tebou, tak si začnu lépe rozmýšlet slova. Pokud jsem to totiž správně pochopila, tak už mu toho nemáš moc co prozradit.“
„Jen se neboj a odpovídej,“ uchechtne se a sedne si naproti mně.
„Je to hra, kterou jsem si zvykla hrát s Forailem, ale poté, co jsem byla povýšena už jsme nikdy neměli dost času, takže jen ležela na dně mé skříně a prášilo se na ni,“ smetu neexistující smítka. Ráno jsem se jich zbavila, takže teď šachovnice vypadá jako zbrusu nová. Kýchnu, jen co pomyslím na odprašování jednotlivých figurek.
„A hráli jste zrovna šatranž?“ zvedne pochybovačně obočí.
„A proč ne?“ zamračím se a zahájím hru tahem svého bílého pěšce.
Napodobí můj krok, a také táhne pěšcem. „Jen se divím, že takový nepřítel akobarců, jako jsi ty by rád hrál něco, co je s naší kulturou spjaté tak, jako tahle hra.“
„Já nejsem nepřítel všech akobarců. Jen většiny lidí obecně.“ Pokrčím rameny. „A co je špatného na tom, že se věnuji a to s velkou nadsázkou, vzhledem k tomu jak dlouho jsem nehrála, zrovna šatranži. Není to tak, že bych to všem zdejším cpala pod nos.“
„No, ale čekal bych, že budeš hrát spíš nějakou jejich nudnou karetní hru, nebo se bavit jejich oslavami.“ Pohne svým černým střelcem Gunnar a sebere mi pěšce.
„No, tak tos čekal špatně.“ Ušklíbnu se a dřevěným jezdcem se zbavím nebezpečného střelce.
Gunnar zvedne obočí, a potom mi jezdce sprovodí ze světa. „Ale jak je možné, že si je neužíváš. Já jsem za tu krátkou dobu, co jsem tady hrál karty už několikrát, a musím přiznat, že jsem si to docela užil.“
„To je další otázka?“ zvednu obočí a připravím se na sebrání další jeho figurky. Ale až příští kolo.
„Pokud chceš aby byla,“ sebere mi ten neřád věž.
„A co když nechci?“ Zbavím ho za to druhého střelce. „V každém případě ta hra nebyla až takovým problémem, ta se celkem dala.“
„Nech mě hádat,“ ochudí mě princ o další postavičku z třešňového dřeva. To mu budu muset vrátit! „Hra samotná problémem nebyla, ale to s kým jsi hrála bylo. Něco se stalo, že mám pravdu?“
„Máš jen bujnou fantazii. Nic se nestalo,“ zavrtím hlavou. „Jen je těžké užít si nějakou aktivitu, když ti ostatní hráči neustále dávají najevo, že bys s nimi neměl být. Že tě tam prostě nechtějí.“
Sebere mi další figurku. „Takže něco jako mi dva.“
„Alespoň víš, jak se cítím.“ Kývnu. „I když ty brzy odjedeš za povinnostmi a já jsem tu s nimi musela zůstat. Zapomeneš na mě a to velice rychle. Zatímco já se jim sice můžu vyhýbat, ale odstřihnout se úplně nemůžu.“
„Ale mohla bys. Kdybys chtěla. Vždycky jde začít někde jinde znova.“ Oloupí mě tentokrát o věž.
„A Foraila nechám tady, že?“ pokusím se své ztráty zmírnit tím, že mu seberu pěšce. „A budu úplně sama hledat práci s tímto obličejem.“
„A co má být? Vadí ti snad?“ na chvíli se zarazí Gunnar. Potom se asi rozpomene, že je na řadě a připraví mě o další figurku.
„Já ne, ale ostatní ano! Navíc by mi bratr chyběl!“ pokusím se schovat svého krále, tím málem, co mi zbývá, ale začínám mít pocit, že tuhle hru ani za nic nevyhraju. Možná bych se mohla pokusit o remízu? Nebo o zázrak…
„Tak ho vezmi s sebou,“ pokrčí můj soupeř rameny, jako by o nic nešlo a zbaví mě další postavičky pěšáka.
„A vzít mu tím práci, která ho baví? Vždyť mě ta má taky není jedno!“ zavrtím rázně hlavou, protože křičet na ty nekňuby, kteří se snaží naučit zacházet se zbraní mě docela baví. „Pochop, že ho přece nemůžu vytrhávat z místa, které má rád. Od lidí, kteří jsou mu blízcí.“
„Tak to ti potom nemůžu pomoct,“ promyšleným tahem mi seber dámu a udělá mat.
„Já ale nechci, abys mi pomohl, Gunnare.“ Pokusím se o poslední záchranu. „Tohle není boj, který by se tě týkal.“
„Tím pádem si pak ale nemůžeš stěžovat, když nezkusíš nic jinde.“ Dalším tahem mi dá šach mat, a tím vyhraje.
„Nemůžu začínat někde od nuly, ale to neznamená, že si občas nemůžu trochu postěžovat. O čem jiném bych s tebou potom mluvila?“ začnu balit hru.
„Bylo mi potěšením. Příští aktivitu vymýšlíš zase ty a bude to přesně za dva dny.“ Oznámím mu ještě než opustím balkón. Sice jsem prohrála bitvu, ale válka ještě neskončila. Šklebím se, když procházím chodbou, což on naštěstí nemůže vidět.
Hlasité předčítání