֍ 14. Zahrady ֍
Nevím, co to do mě ráno vjelo, ale vzhledem k tomu, že jsem nemohla spát, skončila jsem na pískovišti. Anebo spíš v noci, protože když jsem s panákem skončila, ještě pořád byla tma. Že by mě jistý velitel tolik štval?
Po delším uvažování se rozhodnu neplýtvat svým časem na vycpaných figurínách a radši se připravit na trénink nováčků, kteří už možná nejsou úplně nováčky…
Vtom si ale uvědomím, že dnes žádný trénink není, a tak se rozhodnu pro jinou možnost. Vezmu si hlídku. Jak nečekané. Každopádně mladý voják se na mě úlevně usměje a co nejdřív opustí své místo u jedné z cel. Ano, ve vězení mě nikdo hledat nebude!
A taky že nehledá. Gunnar mě najde vlastně hned jakmile z něj vyjdu. Nebo teda spíš jen co odvedu trénink.
„Nechceš vzít na vědomí, že jsem na tebe naštvaná?“ uhodím na něj místo pozdravu.
„Dobře, jsi na mě naštvaná. Právě jsem to vzal na vědomí. Ještě něco?“ Sebejistě se usměje. Vyvolá to ve mně neznámý pocit, který si nejsem jistá, že je mi úplně příjemný.
„Na žádný další piknik s tebou nejdu.“ Zkřížím ruce.
„To je dobře, protože věřím, že při prohlídce jsi vynechala jedno místo, kam bych se rád podíval.“ Věnuje mi další úsměv. „No tak, Nairi, procházka v zahradách se nemusí vylučovat s tím, že se na mě zlobíš.“
„Dobře, ale příště vybírám aktivitu já.“ Pokusím se o vyjednání alespoň něčeho, co by hrálo v můj prospěch.
„Za mě může být.“ Pokrčí rameny. „Stejně už mi docházely nápady.“
Zamyslím se, a poté se rozhodnu doplnit. „A prozradíš něco králi.“
„A další aktivita bude zítra. Platí.“ Ušklíbne se a chytí mě za ruku dřív než se stihnu vzpamatovat. „Nuže směrem k zahradám!“
„Hej! Žádné zítra! Až uznám za vhodné.“ Protestuju když mi dojde, co přesně ten prevít řekl. Co si o sobě zase myslí? Že protože je princ, tak mu všechno projde?! No to teda v žádném případě!
„Neměli bychom se na době dalšího našeho setkání domluvit?“ pokusím se to nepřejít tak, jako všechno ostatní, co jsem s ním kdy řešila. Takhle to dál opravdu nejde.
„Ale vždyť jsme přece domluvení,“ zvedne obočí a věnuje mi další úsměv. Provokativní.
„Ne nejsme, Gunnare.“ Vyškubnu svou ruku z té jeho.
„Já jsem nic jako zítřejšek neodsouhlasila. Pokud ses s někým domluvil, tak jedině sám se sebou. Děláš to pořád a já už ti to prostě nemůžu tolerovat. Neustále mě do něčeho tlačíš a mě už to vážně nebaví. Pokračuj tímto tempem a zruším naši původní domluvu, pošlu tě zpět do vězení a informace z tebe bude tahat někdo, koho tím pověřím a způsobem, jaký se ti zaručeně nebude zamlouvat.“
„Máš pravdu. Takhle to dál nejde. Jako kamarád nemůžu pořád jenom hledat tebe, protože bych marně čekal kdy přijdeš ty za mnou. Omlouvám se, pokud tě do něčeho tlačím, ale myslel jsem, že je ti se mnou fajn.“ Podívá se na mě ublíženě.
Zamračím se. To se to pokouší otočit proti mně? „Ale my nejsme žádní kamarádi, Gunnare. My jsme dva lidi, kteří se na tvůj popud rozhodli vyměňovat si informace.“
„A co jsi mi zatím o sobě řekla? Skoro nic, a to se to z tebe snažím vytáhnout v klidu a bez nátlaku třeba na pikniku. A já prozradil Heldinovi už prakticky všechno!“ vyjede na mě překvapivě ostrým tónem. Teda asi není moc překvapivý, vzhledem k tomu, že každý velitel musí umět srovnat své vojáky. Asi mě ale nikdy nenapadlo, že takhle bude štěkat po mně.
„Omlouvám se? Ne, neomlouvám. Já nemůžu za to, že tě vůbec neznám, a proto ti nevěřím, Gunnare. Nemůžeš čekat, že ti povím věci, o kterých nejsem schopná mluvit ani s Forailem.“ Prudce se nadechnu. „Vím, že máme dohodu o výměně informací, ale asi budeš muset chtít vědět konkrétní věci, protože tak, jak to je teď ti to zjevně nevyhovuje. A mně popravdě taky ne.“
Hlasité předčítání