„Chceš slyšet něco, na co jsem přišel během cesty?“ zvedne se na loktech a nakloní se blíž ke mně, takže se naše nosy skoro dotýkají. Příliš blízko, proletí mi hlavou, a tak se kvapně odtáhnu. Jestli je Gunnar zklamaný, nedá to na sobě znát.
Zamyslím se, jestli nedělám obrovskou chybu. Potom opatrně přikývnu.
„Tak dobře poslouchej,“ vymotá z plátna loutnu a odkašle si. Poté se nadechne a dá se do zpěvu:
„Je mi to líto,
Všechno co se stalo,
Byl jsem debil,
Který neslevil,
Ze svých požadavků na tebe
A přitom myslel jen na sebe…“
Nevím, jestli má vymyšlené nějaké pokračování, protože v tu chvíli ho přeruší můj smích. Dost hlasitý, smím-li dodat. A taky oprávněný.
„Tohle je ta nejúžasnější a nejstrašnější věc, kterou jsem kdy slyšela!“ popadám dech.
„Je mi to líto, všechno co se stalo,“ zazpívám stejně falešně jako on a poté se zase zalykám smíchy.
„Tohle je naprosto dokonalé,“ obejmu ho. Potom se kvapně odtáhnu, aby snad nenabyl nesprávného dojmu. „To ale naznamená, že ti odpouštím. Jenom už se na tebe nezlobím. Už jenom maličko.“
„Dobře,“ věnuje mi vědoucný úsměv. Potom začne hrát a společně zpíváme ještě přinejmenším čtyři písně, než se rozhodneme vydat zpět do hradu. Samozřejmě že pěšky, protože Enif se ke Gunnarovi nepřiblíží dost na to, abychom cestovali nějak jinak. Asi z něj cítí gryfa.
Hlasité předčítání
