6. Je znamení prokletí?
Nat se najednou rozhodl: „Musím změnit podobu a pomoct Normanovi dostat se z vězení!“
Zmateně jsem se na něj podívala. „A proč?”
Oba odpověděli zároveň: „Patříme k němu! Býval to náš král!”
Zavrtěla jsem hlavou. „Obr Normana jen tak nepropustí. Chce zabít mě i Morana za to, že se Moran nechtěl oženit s rezavou princeznou. Obviňuje mě,že můžu za všechno jen já—nebo to tak aspoň pořád říká.”
Nat kývl. „Neboj. Když jsem teď volný, přesvědčím Normana, aby od pomsty ustoupil. Na mě dá.”
Mezitím Čaroměn vytvořil malé jezírko. Nalil do něj vodu, ponořil nasbírané byliny a tiše u toho šeptal zaklínadla.
Potom vzal moji levou ruku, tu se znamením, a zašeptal: „Uspím ho. Bude neviditelné, ale pořád ho tam budeš mít—skryté, tak jako dřív, než se ti aktivovalo. Nesmíš ho probudit. Pokud se znovu spustí a obr to zjistí, může tě připravit o ruku. A já skončím ve vězení.”
Nat se zamyslel. „Nezvládne to… a prozradí se,” řekl tiše. „Tohle znamení je prokleté. Není jen tak udržet ho dlouho skryté.”
Čaroměn se zamračil. „Máš snad lepší nápad, jak ji toho zbavit, aniž by přišla o ruku?”
Nat si ho chvíli měřil pohledem. Potom zavrtěl hlavou. „To nijak nelze. A obr to ví! Myslím, že tě jen zkouší. Musíme oba zmizet, jinak nás chytí a bude s námi konec! V té hrozné truhle už vážně skončit nechci! Musíme jít za Rohejšem—raději budu s vlky v jeho smečce než zase přidušený v truhle.”
Čaroměn ho probodl pohledem. „Já se z tebe zblázním. Nemáš to před ní říkat! Naše proměny musí zůstat v tajnosti. Mám lepší plán.”
Nat mávl rukou. „Předpokládám,že chceš zmizet v černé propasti!Ale já tam už padat nehodlám. A v tom domě se schovávat taky nebudu! Nesnáším ty stíny a toho prastarce, co se kolem mě pořád motají! Moje energie není bezmezná—a v té truhle jsem ještě víc zeslábl. Měli bychom vážně uvažovat o svatyni. I když Silvera nemusím… přemýšlej o tom.”
Čaroměn zakroutil hlavou. „Promluvíme si o tom později.”
Pak ponořil moji ruku do vody s bylinkami, namočil do toho kus látky a ovázal mi dlaň. Nakonec nabral vodu s bylinami do nádoby.
„To se musí uschovat,” řekl.
Nat přikývl, vzal nádobu a zmizel.Podívala jsem se na Čaroměna,měl každou půlku obličeje jinou a jinak zbarvenou,zeptala jsem se ho:
„Co když to obr i tak pozná?Co když zjistí, že znamení nezmizelo a mám ho pořád skryté?”
Čaroměn zavrtěl hlavou. „Obr to zkoumat nebude. Měj ruku ovázanou co nejvíc. Hlavně že je neaktivní a uspán—o to mu šlo. A hlavně mu neříkej nic o Natovi!”
Najednou jsem pocítila silnou únavu,oči se mi zavřeli,opřela jsem se o Čaroměna.
Zaspala jsem u ohně.
Probudilo mě hádání.
Nat se přel s Čaroměnem. Chtěl přivolat Normana! Čaroměn ho ale varoval—byla by to chyba.
Rozespale jsem na ně pohlédla. Nat se otočil ke mně: „Vrátíš se k obrovi sama. Neříkej mu nic, co jsi tu viděla a slyšela. Ukážeš mu, že znamení už nemáš. Řekneš, že Čaroměn zmizel. A pokud můžeš, pokus se přesvědčit obra, aby propustil Normana. Vím, že ho nesnášíš, ale ve vězení si nezasloužil skončit! Slibuji, že mu rozmluvím pomstu. Přiměju ho, aby se usmířil s Moranem.”
Oba mě doprovodili na kraj lesa.
Pak zmizeli.
Nechali mě samotnou v mlhových močálech, odkud jsem měla projít k bráně hradu.
Docela jsem se bála.
Kolem mě se vznášela hustá mlha, ve které se skrývaly příšery. Odchytávači byli blízko.
A já se zpátky k obrovi vůbec nechtěla vrátit…
Určitě tam pořád sledují ty souboje.
Hlasité předčítání