Třpytivý odlesk potoka přilákal unavenou dvojici, aby se osvěžila v chladném proudu lesního pramene. Zmoženi vedrem a celodenní chůzí usedli na okraji louky. Vůně přezrálé trávy a prosluněný klid stromů prozrazovaly, že nic nenaruší malátnou ospalost letního odpoledne. Veronika Bláhová ponořila obnažená chodidla do vody a vystavila skvrnitý obličej slunci.
„Budeš mít obličej samou pihu,“ poznamenal rozmrzele Petr Musil a lehce zaklonil hlavu, zatímco úkosem sledoval splývající prameny jejích kadeřavých vlasů.
„Mám ráda slunce, miluji je nadevše a ty pihy jsou jen poděkováním za jeho líbezný dotyk. To ty asi nepochopíš. Koneckonců, proč bys měl?“
„Je to jako obcování s Bohy, kdo mu jednou propadl, již nikdy se úplně nevrátí mezi normální smrtelníky?“
„Nebuď ironický a nech maličkých, ať se radují ze života, jak umí.“
„Inu, umění života, to obdivuji. A co takhle umění přitažlivosti?“
„Vadí ti mé pihy?“
„Chraň pánbůh, to je to poslední…“ Petr se zarazil v polovině věty. Veronika se vzepřela na loktech a hleděla na něho tichým a upřeným pohledem. Na to mlčky složila hlavu do trávy a její vlasy splynuly se stébly v zemitých prstencích provazovité lávy.
„Víš, chtěla bych, aby tu na mém místě teď ležela mladá a krásná žena,“ řekla po chvíli.
Petr se ušklíbl: „Krása je výjimečná a nelze ji získat darem, ani si ji zasloužit bez toho, aby člověk neobětoval víc, než je ochoten.“
„Vždyť je všude okolo tolik hezkých dívek, jenom si vybrat,“ pronesla lehce a bez zaujetí.
Pln nepříjemných rozpaků hledal přijatelnou odpověď: „Nemyslím, že by náš problém měl nějakou souvislost s jinými ženami.“
„O jakém problému to mluvíš?“
Petr vzpomínal na den, kdy o několik let starší Veronika opustila svůj skrovný ale útulný byt ve svém rodném městě a zařídila se v pražském podnájmu u staré paní. Od té doby prochází jejich vztah celým řetězem utajených rozporů a citových zvratů, jaké by si nikdy dříve nehodlal ani připustit. Vše dostalo jakýsi nový a podmanivý rozměr. Její trvalá přítomnost mu dala klid a vzala pocit svobodné volby, přestože sama stále opakovala, že ho její prostý zájem k ničemu nezavazuje. Začínal být na její blízkosti závislý. Přinášela mu bezstarostné pohodlí a ukojení tělesných potřeb, kdykoliv o to požádal. Nikdy však neprojevila náznak vlastní potřeby či touhy přisvojit si jeho tělo ve jménu krásy a smyslného spojení. Na jednu stranu se mu to zdálo pochopitelné. Důvodně se střežila jakéhokoliv projevu, který by mohl působit jako obtěžování. Na druhou stranu to pociťoval jako připomínku vlastní neschopnosti přijmout svou roli partnera bez výhrad nebo prostě odejít hledat svůj nenaplněný sen. Nic z toho ovšem neučinil. Naopak, proti své vůli na Veroniku postupně začínal klást nároky, jako na ženu, která nese podíl na stavu jeho bytí.
Hlasité předčítání