Zrovna seděla na záchodě, když se v jejím firemním rozhraní rozšířené reality se seznamem kontaktů a aktuální mapou nejrychlejších tras objevilo volající zákaznické číslo se známým jménem.
Do prdele! zaklela v duchu.
„Kdes vzal tohle číslo?!“ křikla namísto pozdravu.
„Dispečink. Řek jsem jim, že mi vezeš balík. Sice mi doručuje nějakej Ramón, ale to si nikdo neověřoval,“ chvástal se Dave.
„Co chceš? Je – je všechno v suchu?“ zahlaholila tlumeně, protože si nebyla jistá, jestli jsou okolní kabinky prázdné.
„Jo,“ odmlčel se a znova nadechl. „Teda skoro,“ dodal potutelně.
Vanessa si promnula obličej. „Jak skoro?“
„Můžeš mluvit?“
Ztěžka vydechla. „Počkej,“ zašeptala.
Klekla si a velmi neochotně opřela prsty o studenou podlahu se zašlými zelenými dlaždičkami ulepenými kdoví čím. Zkřivila bradu zhnusením. Sklonila se, až její zlatý křížek zacinkal o zem. Pořádně se rozhlédla po okolí, vypadalo to, že byla na záchodcích sama. Posadila se zpět na mísu a úzkostlivě začala drhnout své ruce dezinfekčním toaletním papírem.
„Jo, tak vo co jde?“ prolomila mlčení.
„Potřebuju píchnout. Mindy bude držet jazyk za zuby, ale něco za to chce.“
„Už jsem pomohla ažaž,“ zaoponovala.
„Sám to nezvládnu. Potřebuju…,“
„Počkej!“ sykla a přerušila ho. „Snad to nebudem probírat na mý pracovní lince,“ vztekla se. Rázem její naštvání vystřídal mírný úsměv, když si uvědomila, že staré dobré pako Dave ještě úplně nezmizelo.
„Můžeš se teda dneska zastavit?“
Vanessa mlčela a přemýšlela. Zahleděla se do nějaké video reklamy na nanoboty pro lepší spánek zabudované do dveří od kabinky. Od dob jejího nezřízeného mládí se technologie nanobotů posunula mílovými kroky, dneska se do lidí cpali horem dolem. Máš zácpu, dej si nanoboty. Máš průjem, dej si nanoboty. Špatně spíš, protože ti kdysi hráblo z netestovanýho šitu, povraždila jsi pár lidí a jednoho jsi nedávno vyhodila na smetišti? Máme pro tebe testované nanoboty.
Ne, to, sakra, nemůžu. Já už jsem s tímhle životem přece skončila, odpovídal její vnitřní hlas.
„Tak můžeš? Jsi tam?“ dožadoval se Dave pozornosti.
„Pošli mi adresu,“ odpovědělo její nepoučitelné já.
***
Dave byl nervózní jako před prvním rande. Právě nastoupila do výtahu a za chvíli bude tady. Vanessa. Neklidně přecházel po pokoji a neustále něco uklízel. Vanessa očividně neměla zájem se dál pachtit v žumpě a on jí potřeboval ukázat, že už taky není žádný flákač. Že dokáže žít jako normální člověk. Už jen poslední prácička a sbohem jeho staré já. Najde si podřadnou práci, jako správný zbytečný občan na přelidněné planetě potýkající se s mnoha existenčními krizemi. Zasadí strom, založí rodinu a všechno bude zalité sluncem.
