Potlačení
Vytěsnění se liší od potlačení. Potlačení je proces úmyslného sebeovládání, kdy člověk ovládá svoje impulzy a přání (tím, že je připouští v soukromí, ale veřejně popírá) nebo dočasně odsune bolestné vzpomínky, když se potřebuje soustředit na nějaký úkol. Jedinci si uvědomují potlačované myšlenky, ale neuvědomují si impulzy nebo vzpomínky, které jsou vytěsněny. Freud se domníval, že vytěsnění je zřídkakdy zcela úspěšné. Vždy hrozí, že vytěsněné impulzy proniknou do vědomí; člověk začne pociťovat úzkost (ačkoli si neuvědomuje důvod) a použije obranný mechanismus, aby udržel částečně vytěsněné impulzy v nevědomí.
Projekce
Všichni máme nežádoucí charakterové rysy, které nechceme přiznat ani sobě. Jeden nevědomý mechanismus, projekce, nás chrání před poznáním našich vlastních nežádoucích vlastností tím, že je v přehnané míře připisuje druhým lidem. Předpokládejme, že jste k druhým lidem kritičtí nebo nevlídní, ale nelíbilo by se vám, kdybyste si tento sklon připustili. Pokud jste přesvědčeni, že lidé kolem vás jsou nevlídní nebo krutí, vaše tvrdost, se kterou se k nim chováte, není založena na vašich špatných vlastnostech – jednoduše ,,jim dáváte, co jim patří”. Jestliže se ujistíte, že všichni při zkouškách podvádějí, vaše nepřiznaná tendence usnadnit si studium tímto způsobem není tak špatná. Projekce je ve skutečnosti formou racionalizace, ale v naší kultuře je tak rozšířená, že si zasluhuje zvláštní pozornost.
Pacienti se specifickými poruchami osobnosti jsou společným problémem všeobecně lékařské a psychiatrické praxe a klasifikace poruch osobnosti patří k nejobtížnějším a nejkontroverznějším kapitolám psychiatrické klasifikace. Jde o praktický problém – psychologové ani psychiatři se v diagnostice poruch osobnosti často neshodují. Ani zdánlivě nejjednodušší problém – potvrdit, nebo vyvrátit diagnózu poruchy osobnosti – nebývá často shodně řešen mezi dvěma psychiatry nebo psychology. Ještě složitější je to v případě, kdy se jedná o více specifických poruch osobnosti najednou nebo pokud jde o diferenciální diagnostiku mezi poruchou osobnosti a specifickou duševní poruchou.
Každý druhý psycholog (v dnešní době) je dle mého velmi skromného názoru vlastně nejhorší, nejzákeřnější druh psychopata / predátora, který existuje, dokáže vše podat tak, aby se to shodovalo s tím, co vidí všichni ostatní kolem něho a přitom se jedná o naprostou, z mého úhlu pohledu nevyvratitelnou lež. Překrucuje pravdu takovým způsobem, aby poškodil svého klienta a sám si tak nahnal cenné body! Jedná se v tomto případě o ten nejkrutější druh lidského parazitizmu.
Hlasité předčítání