Superego
Třetí část osobnosti, superego, je ta složka, která posuzuje, zda činy člověka jsou dobré, nebo špatné. Obecněji řečeno, superego je zvnitřněná reprezentace hodnot a morálky společnosti, která obsahuje svědomí jedince a obraz ideálně mravné osoby. Superego vzniká jako reakce na odměny a tresty rodičů. Rodiče nejprve kontrolují chování dítěte přímo odměnami a tresty. Inkorporací požadavků rodičů do superega dítě dostává chování pod svoji vlastní kontrolu. Dítě nadále nepotřebuje někoho, kdo by mu řekl, že krást je špatné. Řekne mu to jeho superego. Porušení požadavků superega, nebo dokonce už to, že se objeví odpovídající impulz, vzbuzuje úzkost – která je původně strachem ze ztráty rodičovské lásky. Podle Freuda je tento strach nevědomý, ale jedinec jej může prožívat jako vinu. Jestliže jsou požadavky rodičů příliš rigidní, jedinec může trpět pocity viny a tlumit všechny agresivní a sexuální impulzy. Naproti tomu jedinec, který nedostatečně zvnitřní některé požadavky kladené na sociálně přijatelné chování, bude mít málo zábran a může se chovat krajně nevázaně nebo se dopouštět trestné činnosti. Takový člověk je považován za osobnost se slabým superegem.
Tyto tři složky osobnosti jsou často v opozici: ego odsunuje uspokojení, které chce id okamžitě, a superego bojuje jak s id, tak s ego, protože chování jedince často nesplňuje morální normy, které reprezentuje. U dobře integrované osobnosti si ego udržuje pevnou, ale pružnou kontrolu; vládne princip reality.
Obranné mechanismy
Freud používal termínu obranné mechanismy ve vztahu k nevědomým strategiím, které lidé používají, když se vyrovnávají s negativními emocemi. Tyto strategie zaměřené na emoce nemění stresovou situaci, ale mění způsob, jakým ji osoba vnímá nebo jakým o ní přemýšlí. Všechny obranné mechanismy tedy obsahují prvek sebeklamu. Všichni používáme obranné mechanismy. Pomáhají nám překonat nepříjemné situace, pokud se s nimi nejsme schopni vyrovnat přímo. Obranné mechanismy jsou však projevem špatného přizpůsobení osobnosti pouze tehdy, když se stanou převládajícím způsobem reagování na problémy.
Vytěsnění
Vytěsnění bylo Freudem považováno za základní a nejdůležitější obranný mechanismus. Při vytěsnění jsou ohrožující nebo bolestné impulzy či vzpomínky vyloučeny z vědomí. Vytěsněny jsou často vzpomínky, které vyvolávají pocity studu, viny nebo vedou k sebepodceňování. Freud se domníval, že vytěsnění určitých impulzů v dětství je všeobecným jevem. Tvrdil, že všichni malí chlapci cítí vůči matce sexuální touhu a vůči otci rivalitu a hostilitu (oidipovský komplex); impulzy jsou vytěsněny, aby se člověk vyhnul bolestným důsledkům, které by následovaly, kdyby podle nich jednal. V pozdějším životě jedinec může vytěsňovat pocity a vzpomínky, které by mohly vyvolávat úzkost, protože nejsou slučitelné s jeho sebepojetím. Pocity nenávisti vůči milovanému člověku a prožitky neúspěchu mohou být zapomenuty.
Hlasité předčítání