Vzpomínám si nyní na událost, která se stala již před mnoha lety. Seděla jsem v autobuse na jednom z předních sedadel, když v tom jeden postarší občan / senior nastoupil. Měl chodítko, takže jsem mu zcela přirozeně nabídla své místo. On s úsměvem odmítl. Vůz se náhle rozjel… Jelikož však pán neměl svou zdravotnickou pomůcku zajištěnou, po několika metrech upadl. Já, celá vyděšená, k němu kvapně přiběhla, chtěla mu pomoci! V tom mi však náhle problesklo hlavou, že je to přeci jen postarší člověk a svým zásahem bych mu mohla ještě více ublížit! Se smrtí v očích jsem se obrátila na své dvě spolužačky, jenž seděly hned za mnou… Ty okamžitě pochopily a přispěchaly mně / tomu muži rychle na pomoc (velké štěstí, že tam byly)! Ostatní pouze seděli a nečinně přihlíželi… Když se nad tím vším hluboce zamyslím, tak jsem vlastně úplně stejná, jako většina populace (ne-li lepší, protože jsem měla alespoň tu pohnutku svou “tlustou prdel” zvednout)! A jako bonus, stařeček dostal od řidiče ,,za svou neopatrnost” pořádně vyčiněno!
Vyhýbavá porucha osobnosti – hlavní znak: VYHÝBÁNÍ SE OHROŽENÍ, STRACH Z ODMÍTNUTÍ!!!
😀 😀 😀 😀 Nuže, kdybychom alespoň jednou (jedinkrát) nebyli tvrdě odmítnuti, nýbrž upřímně, srdečně přijati, velmi brzy by nás tento náš postoj přestal bavit! 😉 🙂 🙂 🙂
Již od prvního sezení údajně pomáhá terapeut pacientovi vypracovat seznam problémů a cílů, kterých chce v terapii dosáhnout. To bývá prý pro pacienty s poruchami osobnosti obtížné, protože často by si přáli, aby se změnili jiní lidé a cíle by měl dosáhnout terapeut, nikoliv oni. Nyní se ptám: A proč by ne? Proč všechna břemena a tíhu tohoto světa “házíte” na nás? Z jakého důvodu si myslíte, že měnit osobnostní rysy bychom měli zrovna my? Protože jsme jiní? A to, že nejsme jako Vy snad znamená, že jsme špatní? Tak proto? Napadlo Vás někdy, že jsme možná normálnější a citlivější, než celý ten Váš “houf ufonů”??? Zkrátka ladit nikdy nebudeme!!! Jsme pro Vás až příliš dobří!!! 😉 🙂 🙂 🙂
Při své práci s lidmi jsem poznala, že jejich největší potřebou je mít někoho, komu by se mohli cele svěřit, důvěřovat mu, kdo by je vyslechl a nezranil…
Nedávno jsem přecházela na přechodu “na červenou” (jako mnozí jiní)! Téměř každý to v tomto městě dělá!!! Pochopitelně (jako vždy) pouze já jsem dostala vynadáno!!!
Hlasité předčítání