Prevalence poruch osobnosti
Poruchy osobnosti jsou relativně časté v běžné populaci. Četnost výskytu poruch osobnosti i jednotlivých druhů poruch osobnosti se v různých výzkumech odlišuje. Značně záleží na způsobu výběru i způsobu zařazování do diagnostických skupin. Celková prevalence poruch osobnosti je udávána mezi 6 – 9%, ale i vyšší – 10 – 15%. Podle Weissmanové (1993) je celoživotní prevalence v obecné populaci 10 – 13%, podle Nortona (1992) asi 10%. V první australské národní studii duševních poruch byla prevalence poruch osobnosti podle zkoumaného souboru odhadnuta na 6,5% (to znamená, že 870 000 osob starších 18 let trpí v Austrálii poruchou osobnosti).
Proč naši odborníci (z mého úhlu pohledu) titulují ,,psychopaty” tak nelichotivými přívlastky?
Odpověď na tuto otázku je v zásadě velmi jednoduchá: STEJNĚ TAK, JAKO OBYČEJNÝ PSYCHOPAT DOKÁŽE OKOUZLIT ŘASNATCEM, TAK JIŽ PRŮMĚRNĚ VYCHYTRALÝ PSYCHOLOG DOKÁŽE MNOHÝ LID ZAUJMOUT SVÝMI VYUMĚLKOVANÝMI, SOFISTIKOVANÝMI “KECIČKAMI”.
Netvrdím, že neexistují kliničtí psychologové / filozofové, kterých si za jejich bohaté, lidstvu přínosné poznatky o lidské duši (psyché) nezměrně vážím, bohužel, řada z nich je již “NA PRAVDĚ BOŽÍ”!
Klíčem k nesmrtelnosti je žít život vhodný k zapamatování…
Proč si psychopat hraje na někoho, kým z VAŠEHO úhlu pohledu vlastně vůbec není?
Psychopat (člověk s poruchou osobnosti) v podstatě je tím, na koho si hraje, je se svou rolí tak sžit, že mu vlastně ani nepřipadá, že by si na něco nebo na někoho hrál… Jelikož on žádnou pravou osobnost ve skutečnosti nemá, tak ani téměř nemůže rozpoznat rozdíl. No a kde nic není, tam ani smrt nebere… Proč by si tedy nemohl vybrat? Proč by nemohl být tím, kým doopravdy v zásadě je, chtěl by být. Víte vůbec, jak je šťastný, když mu ostatní nebrání v jeho seberozvoji? Každý by měl mít tu možnost si sám zvolit! Tím, že nám budete naše (pouze zčásti improvizované) JÁ upírat riskujete pouze to, že v nejbližší době někomu skutečně ublížíme! Jelikož Vy si na nás zchladíte žáhu, MY uděláme totéž někomu jinému a i přesto, že v zásadě nic takového učinit nechceme, avšak prostě musíme, již se nedokážeme zastavit!
V našem mozku se mimo rychlé glutamaterní a GABAergní neurotransmise vyskytuje řada dalších neuropřenašečových systémů, které sice neodpovídají za vlastní zapojení při tvorbě mentálních map, ale podílejí se na modulaci, respektive na nastavení celého systému. Tyto přenašeče jsou ovlivněny léky z různých farmakologických skupin a označují se jako neuromodulátory. Patří mezi ně řada látek, např. dopamin, noradrenalin, serotonin, acetylcholin, histamin a mnoho dalších včetně peptidů apod. Právě neuromodulační role těchto látek bývá spojována s řadou psychických poruch a za klíčovou je považována i v neurobiologii poruch osobnosti, především v temperamentové složce.
Hlasité předčítání