Přestaň s tím! Nedá se to vydržet už ani vteřinu! Jak to tedy dnes celé skončí? Takové a podobné výkřiky přerušily poněkud patetické, avšak velmi upřímné vyznání mládencova životního kréda. Sám netušil, kde se jeho přesvědčení vzalo, a nakonec ho to ani tolik nezajímalo. Pevně však věděl, že mu věří silou celé své existence.
“Dobrá, dobrá. Prosím tedy o tmu v sále,” dořekl úsečně a už se chtěl posadit, ale ještě se odhodlal k posledním slovům, “přeji vám dobrý večer, klidnou noc a jasné ráno.”
…
Skála, jež plula vesmírem, neměla začátku ani konce. Tak nezměrná se zdála její obrovitost. V poměru k vesmírným měřítkům se její rychlost skutečně blížila klidné plavbě po lehce se vlnící hladině. Hora se však zdánlivě prázdným prostorem doslova řítila. Jak se vzdalovala z výhledu, bylo zřetelné, že ji jako kuřata kvočnu doprovázejí drobnější úlomky z kamene a ledu zahalené do uvolňujících se plynových mračen táhnoucích se za nimi jako mlžné brázdy. Asteroid se při svém loučení stále zmenšoval, až se v dálkách, které zakrýval, nesměle vynořilo hvězdné pozadí. Avšak kamenných úlomků všemožných velikostí stále přibývalo, přestože skála nezadržitelně odplouvala v dál, a napříště již neměla představovat střed naší pozornosti, jímž po celý průběh snímku byla. Tuto roli nemělo sehrát ani Slunce, jež se zábleskem náhle ocitlo v obraze oslnivši nás na okamžik svou mocí. Přes množství vesmírných trosek, které jako by se rozlétly do všemožných směrů, se ze všech sil snažil ještě na posledních pár okamžiků zazářit pozemský Měsíc, jenž se nezadržitelně ztrácel v hloubce vesmírné nicoty. Rozlámané kusy skal sledované oblaky prachu ve svém letu nadále naznačovaly trasu, kterou naši soustavu ve své mamutí lhostejnosti jako posel zkázy opouštělo gigantické kosmické těleso, jež před několika okamžiku ukončilo existenci jediné živé planety v tomto zapadlém koutě nebes.
Trosky Země se nadále rozptylovaly do všech směrů již jen coby neuspořádaný stavební materiál. Jistě se neztratí a najdou svůj užitek a smysl. Příroda jim už ve své konstrukční kanceláři najde nějaký ten účel. Bude to možná trvat, ale času je přece dostatek. A jak se ty beztvaré hroudy, skaliska a kameny nořily v mrazivou tmu opouštějíce po miliardách let hřejivou náruč svého Slunce, prostor se zvolna čistí a zanedlouho by jen málokdo tušil, že zde ještě nedávno poklidně kroužila kolébka tolika možností živé existence. My však již opouštíme prázdnou oběžnici kolem osiřelé hvězdy. Sledujeme totiž jeden z bezpočtu rozeklaných balvanů vytržených z těla své planety plující nedostižně kamsi kupředu. Sledujeme jej stále pozorněji, jak opouští mateřskou náruč své hvězdy a vlídné sousedství ostatních planet rozkymácených nyní ve svých drahách šokem ze ztráty své sestry Země. Nejprve je provázen spoustou podobných, jak střela vypálených kamenných projektilů, avšak postupně se jeden od druhého odpoutají, skupinky se rozptýlí a každý se vydá svou vlastní jedinečnou cestou. Nepouštějme z očí ten, který máme z mladíkova popudu na jeho cestě alespoň nějakou chvilku doprovázet. Je vskutku drobný. Nepatrný, jak se halí do sílící temnoty a promrzá až do nejskrytějších skulinek. Ne všude však vražedný chlad dosáhne. Pojďme nakouknout. Venku nás zatím nečeká nic nového. Země je pryč, smiřte se s tím, milí diváci. Pouštíme se zákoutími úlomku horniny, jenž byl ještě před několika okamžiky součástí vrcholného díla neúnavných přírodních sil. Tunely jak v mraveništi nyní ovšem pustými a bez pohybu blížíme se k samému jádru. Ale co je to? Žádný tvar, málem by se nechal přehlédnout. Kde se tady vzal? Dost už zbytečných otázek. Živý pasažér! Ať už šlo o zlomek jakéhokoliv plodu, který zrodila mateřská planeta, brázdil ten osamělý sirotek vesmírnou prázdnotou, aby jako posel na dosud neznámé adrese předal vše, co v něm bylo zapsáno. Snad ještě není pozdě. Snad vydrží uvnitř své archy naživu. Možná, že založí nové pokolení v novém domově, v němž, doufejme, jednoho spočine. Kdoví.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná myšlenka zkoumající lidskou potřebu naděje prostřednictvím snové úpravy filmového konce je velmi nosná a originální. Metafora s mikroskopickým životem na letícím asteroidu krásně a nenásilně uzavírá filozofický přesah celého textu. Zápletka by možná snesla trochu rychlejší rozjezd, ale psychologický ponor do nitra diváka je zvládnutý na výbornou.
Atmosféra – ★★★★★
Podařilo se ti naprosto skvěle zachytit tíživou, až klaustrofobickou náladu po zhlédnutí depresivního filmu, která se postupně přelévá do surreálného snového prostředí. Emoce zoufalého publika v kině působí velmi hmatatelně a čtenář je snadno vtažen do jejich existenciální úzkosti. Závěrečná katarze přináší přesně ten pocit úlevy a smíření, ke kterému text od začátku směřuje.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je vyzrálý a disponuješ bohatou slovní zásobou, což textu dodává literární hloubku. Občas se ale necháváš unést příliš dlouhými a složitými souvětími, která zpomalují tempo a zhoršují čtivost, obzvlášť v pasážích, kde vypravěč promlouvá přímo ke čtenáři. V textu se objevuje několik drobných překlepů a gramatických neobratností (např. ‘mimo jeho očekáváními’), ale silná myšlenka a celkové poselství tyto drobné vady na kráse hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi hluboké a filozoficky laděné dílo, které nutí čtenáře k zamyšlení nad smyslem naděje v lidském životě. Ačkoliv by textu prospělo mírné proškrtání a zjednodušení některých krkolomných pasáží, tvůj vypravěčský talent je nezpochybnitelný. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělý cit pro budování nálady a předávání silných myšlenek.