Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než překročil práh vstupních dveří, se minuty neskutečně vlekly. Potácel se jak slepec bez pomoci, narážel do zdí i ostatních diváků a zoufale mžoural směrem k sílícímu paprsku světla, který se jako injekční jehla vnořil do tmy sálu pozvolna otvíranými dveřmi. Nějakou chvíli zřejmě nevěděl o světě, unášen davem ven na osvěžující vzduch letního večera, kde přišel k sobě. Opřený oběma rukama o zábradlí těžce oddechoval a snažil se zklidnit rozjitřenou mysl a vzrušením rozbolavělé tělo. Ostřil kolem sebe, zkoumal tváře diváků opouštějících sál a tu náhle pocítil cosi jako lehkou úlevu. I oni si odnášeli ten samý dojem jako on. Bylo mu to jasné. Titulky ještě běžely, ale v kině byste už nenašli ani nohu. Nikdo tam nechtěl zůstat uvnitř déle, než bylo nutné. Jako by snad z nich útěk a změna prostředí mohly sejmout nesnesitelnou tíhu marnosti, které po zhlédnutí závěru filmu houfně propadli. Řítili se ke dnu a nic víc jim nezbývalo. Jen zoufalá snaha uniknout zklamání, zmaru a beznaději.
Krok, dva, tři, odlepil se od země a už byl na cestě. Hlavně pryč a hlavně jít. Pohyb. Bylo jedno, kam se hnout. Hlavně nezůstat na místě. Byl si jist, že to jediné právě nyní nutně potřebuje. Netušil proč, ale to ho teď a vlastně ani později tolik nezajímalo. Ulice kolem něj se míhaly jako rozmazaná kulisa. Nevnímal ji. Myslí mu vířily tisíce mlhavých myšlenek, ale zatím ještě nebyl schopen je přesně vyjádřit. Slova, vjemy, dojmy, obrazy. To vše se mísilo a vařilo v kotli jeho duše a on se pokoušel, jak jen mohl, aby z té přemíry různorodých přísad uhnětl tu jedinou otázku, která musela být toho večera položena. Ten film. Co na něm bylo? Nijak výjimečný až banální děj, mělké postavy, s hudbou si autor také nedal příliš práce. Vlastně od toho večera krom lehkého pobavení příliš neočekával. Jedním uchem tam, druhým ven. A dalo by se říci, že většiny z toho, co očekával, se mu skutečně dostalo. Tak co tedy vyvolalo ten náhlý příkrov temna, jenž jej drtil a hasil všechny zářivé výhledy do budoucna?
Konec. Ano, ten konec plný zmaru byl tou příčinou. Ale nemyslete si, nešlo jen o nějaký uplakaný závěr, jenž si snad čas od času od návštěvy biografu slibujete. Stejně tak se nedalo říct, že by byly poslední minuty filmu prostě nepovedené či odbyté. Nic takového. Autor si očividně dal právě na této pasáži záležet a celý tak líně se vlekoucí snímek jako by s tvůrčím nadšením směřoval právě k jeho drtivému finále. Netřeba kolem toho zbytečně přešlapovat. Jistě jste filmů o hrozícím konci světa viděli celou řádku. A téměř pokaždé jste od jeho zhlédnutí očekávali, možná ještě mimo čehosi navíc, i šťastnou záchranu matičky Země v závěrečné vteřině celého uměle nafukovaného filmu. Co jiného chtít? Po čem jiném v té chvíli toužit? Ano, jistě, je to banální chlácholení laciným výrobkem, ale tu a tam něco podobného potřebuje mnohý z nás. No jen si to přiznejte. Ani já nejsem výjimkou. A i proto jsem dnes večer dobrovolně přijal roli naivního diváka v tom sešlém kině na okraji ještě sešlejšího města. A teď se prosím pokuste vcítit do mé situace. No jen to zkuste. Jednou za čas je ve vhodné příležitosti vcelku užitečné pokusit se nahlédnout problém cizíma očima, pokud je tedy něco podobného vůbec možné. Dobrá, dokonale jistě ne, ale přesto mě, prosím, následujte. Snad je to i ve vašem vlastním zájmu.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná myšlenka zkoumající lidskou potřebu naděje prostřednictvím snové úpravy filmového konce je velmi nosná a originální. Metafora s mikroskopickým životem na letícím asteroidu krásně a nenásilně uzavírá filozofický přesah celého textu. Zápletka by možná snesla trochu rychlejší rozjezd, ale psychologický ponor do nitra diváka je zvládnutý na výbornou.
Atmosféra – ★★★★★
Podařilo se ti naprosto skvěle zachytit tíživou, až klaustrofobickou náladu po zhlédnutí depresivního filmu, která se postupně přelévá do surreálného snového prostředí. Emoce zoufalého publika v kině působí velmi hmatatelně a čtenář je snadno vtažen do jejich existenciální úzkosti. Závěrečná katarze přináší přesně ten pocit úlevy a smíření, ke kterému text od začátku směřuje.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je vyzrálý a disponuješ bohatou slovní zásobou, což textu dodává literární hloubku. Občas se ale necháváš unést příliš dlouhými a složitými souvětími, která zpomalují tempo a zhoršují čtivost, obzvlášť v pasážích, kde vypravěč promlouvá přímo ke čtenáři. V textu se objevuje několik drobných překlepů a gramatických neobratností (např. ‘mimo jeho očekáváními’), ale silná myšlenka a celkové poselství tyto drobné vady na kráse hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi hluboké a filozoficky laděné dílo, které nutí čtenáře k zamyšlení nad smyslem naděje v lidském životě. Ačkoliv by textu prospělo mírné proškrtání a zjednodušení některých krkolomných pasáží, tvůj vypravěčský talent je nezpochybnitelný. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělý cit pro budování nálady a předávání silných myšlenek.