A jak se blížil domů, dokázal osvobozen od rušivých tělesných vjemů, když se mu konečně podařilo zklidnit tělo a mysl, téměř vteřinu po vteřině zrekonstruovat svou reakci na otřesný závěr filmové produkce, jenž ho naplnil zklamáním a mizérií. Ano, tak nedočkavě se soustředil na vlastní porozumění stavu své mysli, že jakoby bázlivě v mžiku přelétl připomínku onoho temného konce. Proč jen se kolem toho tak točit? Žádná záchrana v posledním okamžiku! Žádná hrdinská oběť za životy ostatních pět minut po dvanácté! Natožpak spasení alespoň jednoho ze spravedlivých! Nic takového! Konec, zkáza, smrt a nic víc, snad kromě prostého absolutního ticha. Tak to bylo. Právě to se stalo zdrojem jeho pochmurného rozpoložení postrádajícího byť jen sebemenší záblesk pověstného světla na konci tunelu. Kdepak. Možná si teď říkáte: A co je na tom? Stejně jako on. Ani on zatím ještě nebyl schopen pochopit, proč jej ten obraz naprosté zkázy a prázdného ticha tak úspěšně srazil na kolena. Přemítal, nahlížel své rozladění z každé strany, a jak vystupoval po schodech směrem ke svému bytu, stále na žádné uspokojivé vysvětlení nemohl přijít. A jak jej jeho jindy bystrá a pronikavá mysl nechávala na holičkách, ty sžíravě pocity, které ho na těch několik prvních nesnesitelných okamžiků, když film skončil a on opustil sál, takřka pozřely, se znovu vynořovaly a svými chapadly se sápaly po jeho stěží znovunabyté sebejistotě. Děsil se usínat s beznadějnými myšlenkami, ve strachu a marnosti, která bude celou noc trpělivě vyčkávat jeho procitnutí, aby do něj pak zaryla své jedovaté spáry, jež zahalí světlo smyslu v jeho očích, srdci a duši. Přemožen těmito neblahými vyhlídkami zabouchl za sebou dveře bytu a za okamžik zcela vyčerpán tvrdě dopadl na rozestlanou postel. Již pro něj neexistoval okolní svět. Zdálo se, že unikl. On ale přece pláchnout nechtěl. Nebyl takový. Nevzdával se. Proč jej jen ten nešťastný závěr filmu tak zasáhl? Musel tomu přijít na kloub. Ať už to mělo být kdekoliv.
…
Mozek má svůj rozum. Svou vlastní hlavu. Sám ví, co je pro něj dobré. V jakých podmínkách se mu nejlépe pracuje. Pod tlakem svého majitele od něj zářivé výkony skutečně nelze očekávat. A jak se tak ten nespokojený divák co mu jen síly stačily snažil vytlačit z jeho závitů alespoň jedno vysvětlení, jež by jej na konci dlouhého večera uklidnilo, řekl si mozek A dost! V tomhle se nedá pracovat! A tak poslal svého zoufalého pána tam, kde se jim oběma nejspíše podaří dosáhnout kýženého cíle, neboť právě tam jsou k tomu účelu podmínky nejpříhodnější. Uspal svého pána osvědčeným chemickým koktejlem a mohli se pak s klidem pustit do díla. Konečně měl mozek svého majitele na vlastní straně. Slepou vůlí se proti pracovité přirozenosti mozku nelze bez následků stavět. Tak se dobrého výsledku rozhodně docílit nedá. A tak se společně jako rovný s rovným dali do práce.
Když usínal, skutečně jen velmi málo očekával od procitnutí následujícího jitra. Že by se však mohl probudit v úplně jiné místnosti, než v které uléhal, to stálo zcela mimo jeho očekáváními. Slepená víčka od sebe v mžiku odlepil. Co to? Vždyť nejde ani o jeho byt. Je to ale vůbec byt? Slyšel hlasy. Nebyl sám. Vzrušené hlasy vlnily jimi zcela zaplněným prostorem, který se pozvolna rozsvěcel. A ve stejném tempu i on nabýval na zraku a konečně si s nemalou mírou překvapení uvědomoval, kdeže se to vlastně ocitl. Na široké ploše před ním se vzhůru na tmavém pozadí posouvaly řady nečitelného textu, kterému jako vždy již nikdo nevěnoval pozornost. Kolem něj zněly táhlé tóny téměř pohřebního motivu. Lidé rozsazení kolem něj v pravidelném uspořádání s dramatickými gesty a tragickými výrazy ve tvářích jeden přes druhého a každý jako o život projevovali své rozhořčení. Jako by šlo nejméně o všechno. Snad o celý večer. Nebo o zbytek jejich životů? Když nakonec přece jen doširoka v hlubokém překvapení otevřel oči a rozhlédl se, zjistil, že všichni diváci, před chvilkou ještě bouřlivě vyjadřující nespokojenost s ponurým koncem právě doznívajícího filmu, nyní do jednoho ztichlí sledují právě jeho.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Samotná myšlenka zkoumající lidskou potřebu naděje prostřednictvím snové úpravy filmového konce je velmi nosná a originální. Metafora s mikroskopickým životem na letícím asteroidu krásně a nenásilně uzavírá filozofický přesah celého textu. Zápletka by možná snesla trochu rychlejší rozjezd, ale psychologický ponor do nitra diváka je zvládnutý na výbornou.
Atmosféra – ★★★★★
Podařilo se ti naprosto skvěle zachytit tíživou, až klaustrofobickou náladu po zhlédnutí depresivního filmu, která se postupně přelévá do surreálného snového prostředí. Emoce zoufalého publika v kině působí velmi hmatatelně a čtenář je snadno vtažen do jejich existenciální úzkosti. Závěrečná katarze přináší přesně ten pocit úlevy a smíření, ke kterému text od začátku směřuje.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je vyzrálý a disponuješ bohatou slovní zásobou, což textu dodává literární hloubku. Občas se ale necháváš unést příliš dlouhými a složitými souvětími, která zpomalují tempo a zhoršují čtivost, obzvlášť v pasážích, kde vypravěč promlouvá přímo ke čtenáři. V textu se objevuje několik drobných překlepů a gramatických neobratností (např. ‘mimo jeho očekáváními’), ale silná myšlenka a celkové poselství tyto drobné vady na kráse hravě přebíjejí.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi hluboké a filozoficky laděné dílo, které nutí čtenáře k zamyšlení nad smyslem naděje v lidském životě. Ačkoliv by textu prospělo mírné proškrtání a zjednodušení některých krkolomných pasáží, tvůj vypravěčský talent je nezpochybnitelný. Rozhodně v psaní pokračuj, máš skvělý cit pro budování nálady a předávání silných myšlenek.