„To lidi žili úplně osaměle?“
„Dá se to tak říct, na druhou stranu byli natěsnáni do takových strojů na bydlení po tisících a vzájemně se neznali a někdy i nenáviděli. Myslím, že existovalo něco jako manželství mezi mužem a ženou a k tomu jejich děti jako rodina, a to bylo všechno, jenže to pochopitelně nefungovalo. Umíš si představit, že bys po celý život byl odkázán na jednu ženskou jak v jídle, tak v sexu a jenom ji musel poslouchat? Já teda ne.“
„A to byla povinnost?“
„Správná otázka,“ podrbal se na rozcuchané hlavě pěstoun, „nemusel jsi být v manželství, ale potom jsi žil úplně osaměle, jak říkáš. Navíc, když tě žena opustila, připadly všechny děti jí a mohla si s nimi dělat, co sama chtěla. Tebe potom stát nutil je všechny živit, i když jsi jim byl ukradený. Vyživovací povinnost nebo tak nějak se tomu říkalo. No, a nakonec tě stát ožebračil, nebo v horším případě zavřel do vězení. Pak se prosadilo cosi jako střídavá péče, to děti byly chvíli u jednoho a chvíli u druhého rodiče. Jejich výchova pak podle toho vypadala. No víš, nežil jsem v té době a nevím všechno přesně do puntíku. Jedno ale vím, že lidi byli dost nešťastný a hodně si vzájemně škodili. Děda Farsky by ti o tom řekl víc. Jeho vlastní praotec si z toho snad ještě něco pamatoval. No, ale rozhlédni se, některý pomatený ženský by chtěly mít chlapa i s jeho výdělkem jenom pro sebe ještě teď, a to už máme rok 2184.“
„Ale kmotříčku, sám jsi tuhle vyváděl, když ti nechtěla sestra Cecilka dát, prý že za starých časů by musela pěkně podržet.“
Pěstoun se zakabonil: „Občas člověk řekne nějakou pitomost, ale nemyslel jsem to tak. Víš sám dobře, že jsem nejradši, když vypadnu z Gamy a můžu si jít za pahorky povykládat s vlky.“
Filip se rozchechtal, „…Hele!“ předpažil ruku směrem k pahorkům, „orli začínají lovit.“
Pěstoun nestačil postřehnout střemhlavý pád dravce a hleděl nepřítomně do lesů: „Nemáš ty dneska zasvěcení?“
„Mám,“ svěsil paži Filip.
„No tak to ti závidím, škoda, že už jsem takový starý medvěd,“ povzdechl si.
„Ale otčíme, vůbec nejsi starý, máš sílu jako zubr, zítra si spolu vyrazíme k medvědí laguně, co ty na to?“
„No nevím, jestli budeš mít ještě sílu,“ zatvářil se pěstoun potutelně a rozpažil ruce, aby se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. „Já asi někam vyrazím už teď po snídani, doufám, že babka Čiperná dala rozpéct housky,“ řekl a spokojeně se rozhlédl. Na všechny strany, kam oko dohlédlo, se rozprostíraly hluboké lesy odpařující vláhu země.
