„Zotygové ho mohli přizvat. Rudohlavovic banda je stejně odporná jako oni. Bez špehů nevím, co plánují. A můj neschopný věštec mluví v hádankách. Jen mě naštval.”
Obr se rozesmál. „No vidíš! Ten tvůj neschopný čaroděj taky skončil v cele. Málem jsem na něj zapomněl!”
Poslouchala jsem je, ale jejich řeči mi připadaly nekonečné. Táhlo tu a byla tu moc zima,až jsem se otřepala. Otráveně jsem zatahala obra za rukáv. „Ínemaku, prosím… Je mi zima. Můžu ke krbu?”
Oba se na mě otočili a zamračili se. Obr zavrčel: „Už zase si na něco stěžuješ?”
Moran se pobaveně uchechtl. „Tohle zažívám pořád. Moje královna i moje dcera—obě jsou věčné plné samých stížností a připomínek! Proto se radši držím dál od domova. Možná bys ji měl poslat k nám. Mohla by se přidat k nim,aby si spolu mohly naříkat na svůj sladký, ale nudný život v blahobytu. Ty bys měl chvíli klid, pak bychom mohli jít sledovat zápasy.”
Obr se nad tím zamyslel. „Jenže tahle jen nekňourá a u stížností nezůstává, mám ji chvíli s očí a vyvádí co nemá,však jsem ti to přeci říkal,co je zač!Byla by schopná přemluvit tvoje dámy a vydat se i s nimi za Silverem!Tam ji to táhne nejvíc!”
Zamračila jsem se a řekla jim:,,Jste oba dva moc protivní a nebaví mě to tady s vámi, kdybych mohla tak vážně za Silverem hned uteču!”
Obr mě hrubě chytil za paži. „To by sis mohla zkusit.” Zavrčel nazlobeně…
Moran přikývl a řekl:
„Silver má kolem sebe tolik princezen, že je ani nestíhá obšťastňovat. Co myslíš, že zrovna na tebe čeká s otevřenou náručí? Ani nevíš, kolik žen u něj zahynulo! A stejně ho všechny pořád chtějí. Je jako pavouk, který láká ženy do své sítě. Neznáš ho. Jsi jen zaslepená jeho stříbrnou krásou. Ale ve skutečnosti… Raději si važ svého pána a nechtěj mu utíkat. A už vůbec ne k Silverovi.”
Moranuv proslov se mi nelíbil, obrovo pokyvování na to bylo pro mě docela protivné. Nakonec se obr rozhodl vzít mě k Moranovi do paláce, k jeho dvěma Lucindám. Moran řekl, že by bylo pro mě lepší trávit čas s jinými ženami, než být zavřená ve vězení, když jsem nic tak hrozného neprovedla, abych tam musela zůstat. Ale obr na to vrčel a poznamenal, že mi moc nevěří, že budu hodná, a že možná bude litovat, že mě nezavřel. Moran ho ale uklidnil, takže mě nakonec nechali ve společnosti královny Lucindy a její dcery. Obrovo pohrození, abych se chovala slušně, mě ale pobavilo.
Mezi princeznami
Když Moran i obr zmizeli, obě Lucindy si hlasitě oddechly. Královna se podívala na svou dceru a řekla: „A co si myslí, že tu s ní máme dělat?”
„Třeba jí vezmeme na procházku do večerní zahrady?” navrhla princezna.
Královna odfrkla. „Máme snad málo vílích společnic? Musí nám sem ještě přivést tuhle, kdo ví odkud.”
„Vždyť je od obra z Temnoviště! Včera byla s ním na oslavě, seděla vedle toho krásného Ohyna,” odpověděla princezna.
Královna zakroutila hlavou. „Promiň, ale je pod naši úroveň trávit čas s někým jako je ona!” Povzdechla si a rozhořčeně pokračovala: „Nevím, co si vůbec Moran myslí, že když se přátelí s tím hrozným obrem, že my budeme zvědavé na jeho společnice z Temnoviště? Je čím dál horší!”
Hlasité předčítání