Moran se ke mě naklonil, dal mi pusu na tvář a pošeptal mi: „Tak to není, ale ty tomu nemůžeš rozumět. A sleduj, jak Bojka právě porazil třetího soupeře! To je borec, určitě se ti líbí, co?”
Kývla jsem. „Líbí se mi, ale nelíbí se mi to všechno, co se tu děje.”
Moran se na chvíli nadechl. „Takže nemáš ráda souboje? A kromě Bojky, kdo se ti tu ještě líbí,hm?”
Zrudla jsem a neodpověděla. Udělalo se mi nevolno s Moranovy blízkosti, určitě ví,že se mi líbí,ale říct mu to si netroufnu,co si vlastně myslí,když se tu ke mě pořád takhle mačká…už jsem skoro omdlívala, když mě Moran ještě víc stiskl v náručí.
„No tak,” zašeptal, „neomdlévej mi tu,raději povídej nějaké drby. Co jsi zjistila od mých dvou Lucinek?”
Zasmála jsem se a řekla mu: „Asi se na tebe tvoje královna zlobí, že si jí málo všímáš a tvoje dcera možná brzy odejde z domu – zaslechla jsem, jak se baví s rezavou princeznou o svatbě.”
Moran se na to taky zasmál,řekl spokojeně:
„Budu rád, když se provdá. Už se mi nechce s ní řešit její problémy a taky jí nechci mít tak dlouho na krku, jako Norman tu jeho rozmazlenou rezavou dceru! A s mou královnou? Už to není, co bývalo, klidně bych ji za tebe s obrem vyměnil. Chtěla bys?”
Podívala jsem se na něj v úžasu. „Co žé?”
Šťouchla jsem ho,určitě to říká s legrace,tak jsem se na to zasmála a řekla: „Ani náhodou! Toho bys brzo litoval a pak by sis přál svoji královnu zpátky!”
Moran se rozesmál tak hlasitě, že to musel zaslechnout i obr. Přišel k nám blíž a zamračeně se zeptal: „Co je tu k smíchu?”
Moran se dosmál,podíval se na obra,zakroutil hlavou a ještě se zakřenil. „Promiň, ale už to s ní nezvládám. Raději si ji odveď a schovej zpátky do věže, kvůli ní tu nedokážu vůbec nic sledovat!”
Obr se na mě podíval s výrazem zklamání.,zařval:„Zase se chováš nevhodně!”
Omotal mě dlouhým řetězem, který měl v ruce, na druhém konci byl Bojka. Celý zpocený, unavený z těžkých soubojů, nutně potřeboval vodu. Obr mávl rukou a tím ukončil souboje. Vypadal naštvaně. Rozloučil se s Moranem, který se znovu usmíval a řekl obrovi:
,,Tak si zítra promluvíme!”Zamával nám a otočil se k odchodu,stejně jako obr se mnou i s Bojkou Rybákem v řetězech…
S Bojkou v hradním vězení
V Temnovišti obr mě i Bojku zavedl do hradního vězení. Naštvaně na mě zavrčel:„Později si to s tebou vyřídím, teď tu trp svou vinou!”
Odešel a nechal mě napevno omotanou v řetězech,který mě škrtily,protože byly moc kolem mě utažený a tlačily mě tak moc,že se mi dělalo s té bolesti nevolno.Bojka sledoval moje snažení se dostat s řetězů,pak to nevydržel a šel mi pomoct,i když on sám na tom nebyl o moc líp,měl okovy zařezaný do noh i na zápěstí a taky kolem krku,chtělo se mi tak moc brečet,tak jsem Bojku objala a brečela mu na rameni…
Bojka mě chvíli nechal se vybrečet,pak mě od sebe mírně odstrčil,povzdechl si a řekl:,,No tak už nebreč,pláčem nic nespravíš!”
Hlasité předčítání