Ušli jsme asi dvě stovky metrů, když se zpoza paneláku opět vynořil Michal. V zádech měl skupinku odhodlanců. Nedokázal se smířit s ponížením, že nad ním vyhrál takový pacifistický nýmand, jako byl Ondřej Bezstarosti. Přiběhl, skočil na mě a začal se se mnou přetahovat. Jak jsem si věřil, tak jsem dal nohu za něj a žďuchnul ho. Padal k zemi a stihl mě stáhnout sebou. Zůstal ležet na zádech. Mrskal rukama. Pár ran mi přistálo na obličej. Já zatnul pěst a napálil mu tři finální rány, načež toho nechal a jen se začal krýt. V ten moment mě z něj někdo obratně setřásl.
Obě skupiny se zase rozešly. Michala zvedli ze země a podpírali ho pryč. Tentokrát definitivně jiným směrem. Ještě dlouho jsme probírali, jak to bylo od něj zbabělé a že je to ubožák a podobně. Očekával jsem, že se budu cítit dobře, ale bylo mi z toho vlastně zle. Dodnes mě ta vzpomínka, jak někoho mlátím na zemi, docela chytá za srdce.
Večer jsem si zase psal se svojí holkou. To, že jsem se kvůli ní musel mlátit, jsem samozřejmě zatajil. Neřekl jsem nic ani doma. Krom zářezů nehtů v dlaních a malinké modřiny na tváři, mi nic nebylo. Zvítězil jsem! ulevilo se mi před spaním.
Na druhý den ve škole, se ke mně doneslo, jak se Michal všem pyšní, že mi dal přes držku. Vykládal, jak jsem brečel, jak jsem ležel na zemi, že jsem vypadal jako kretén. Důkazy a svědci však mluvili jasně. On měl obličej samou podlitinu a zelené oko, zatímco já nic. Oznámil jsem to nakonec i své holce, která se tomu, prostě jen smála. Vlastně o existenci nějakého Michala ze šesté B, neměla ani ponětí.
Nikdo mu nakonec pochopitelně neuvěřil. Až tak, že z něj neměli strach ani ti, které šikanoval. Holky se se mnou bavily dál. Už mě dokonce nikdo neotravoval s tím, že si na mě počká před školou.
Upřímně mě to trochu zasáhlo. Čekal jsem, že to bude mít konsekvence. Má představa zněla asi takto: když vyhraju, bude se chtít pomstít, takže to nikdy nepřestane. Když prohraju, bude mě chtít mlátit každý debil.
Výsledek byl však takový, že od chvíle, kdy jsem se za sebe postavil, jsem měl klid. Teď, ve svých třiceti letech, to už dávno vím. Od té doby jsem se bil snad už jen dvakrát. Jednou jsem dostal strašně přes držku, podruhé to byla remíza. Dneska bych k tomu přistoupil pouze v případě, kdyby někdo ohrožoval mou rodinu.
S tou holkou mi to nakonec vydrželo měsíc. Bylo to vůbec poprvé, co jsem s někým chodil. Ze dne na den mi prostě dala kopačky. Netušil jsem, proč, vyhýbala se mi, nemluvila se mnou. Byl jsem z toho zničený úplně celý týden, dokud jsem se nezabouchnul zase do nějaké jiné.
Až o dost později, když jsem se s ní začal znova bavit, mi sdělila, že měla příliš velký strach, že se začneme líbat a ona bude vypadat jako trubka, co to neumí. Takže mi raději dala kopačky. Nakonec jsem svou první lásku prohrál kvůli vlastní touze. Jak pošetilé…
Hlasité předčítání
Nápad ★★★★☆ Text stojí na jednoduchém motivu první bitky kvůli holce, ale rozvíjí ho do osobní zpovědi o strachu, sebeobrazu a dospívání, což je silné a čtenářsky vděčné. Hezky funguje i to, že rvačka není jen epizoda, ale zlomový moment, který vypravěč zpětně čte jako něco, co ovlivnilo jeho další život a pohled na konflikty. Atmosféra ★★★★☆ Vyprávění dobře zachycuje napětí „šestá třída vs. svět“ – třesoucí se ruka u diktátu, záchod jako útočiště, šatna a hlouček před školou, to všechno vytváří uvěřitelnou, lehce klaustrofobní atmosféru dětského strachu. Atmosféru rvačky podporují detaily jako poskakování „jako boxer“, zatnuté nehty do… Číst vice »