Klára. Mlýn. Klára. Mlýn.
Mlýn. Pavel. Mlýn. Pavel.
Pavel. Pavel. Pavel.
Marie.
„Hele, Vincku, já ti musím něco říct,“ řekl Franz svému kumpánovi se zcela vážným výrazem.
Tomu náhle spadl úsměv, který mu do té doby zdobil tvář.
„Nekecej, ty jsi vážně byl s Julií? To bys mě fakt nasral, vždyť…,“ stačil ze sebe Vincek vypravit, než ho Franz rázně přerušil.
„Ne, nebyl jsem s Julií. Jak tě vůbec mohla taková pitomost napadnout?“ vyšlo Franzovi naštvaně z úst.
Vincek lehce ucouvl a zvedl ruce, jako že se vzdává.
A tak Franz pokračoval: „Nebyl jsem s Klárou, protože jsem byl jinde,“ začal své vyprávění o zážitcích ze včerejšího večera.
Vincent se ho během monologu snažil několikrát přerušit, ale Franz mu vždy gestem ruky naznačil, aby mlčel. Když skončil své vyprávění, hodiny v místnosti, jejichž tikání tvořilo monotónní podkres celé situace, ukrojily z času téměř třicet minut.
„To si děláš prdel,“ zhodnotil Vincek Franzovo líčení událostí z předchozí noci.
„Vím, zní to šíleně, ale fakt jsem ji viděl,“ vysoukal ze sebe Franz a sledoval, jak jeho kamarád marně hledá slova. Proto rychle dodal: „Sám jsem v tu chvíli přemýšlel, jestli jsem se nezbláznil. Ale stála tam. A navíc úplně nahá.“
Vincek stále civěl na svého kamaráda a z jeho výrazu bylo patrné, že stále nedokáže vstřebat to, co právě vyslechl. Franz proto pokračoval:
„Vincente, musela to být ona…“ Na okamžik umlkl, jako by se bál pokračovat, jako by nevěděl, jestli tím, co se chystá říct, neprobudí něco děsivého. Nakonec však tiše dodal: „A jestli to nebyla ona, pak to muselo být něco, co nepochází z našeho světa.“ Když vyslovil poslední větu, pocítil zvláštní úlevu. Poprvé nahlas vyslovil něco, co si už dlouhou dobu připouštěl jen v myšlenkách. Téměř okamžitě však úlevu vystřídal strach. Teprve teď si naplno uvědomil, co by jeho slova mohla znamenat.
Vincek se mu zadíval přímo do očí. Z jejich tváří bylo patrné jediné – zděšení.
„Myslíš, že je to nějaké pekelné stvoření?“ zeptal se tiše.
„Ano… myslím,“ odpověděl Franz, aniž by od něj odtrhl pohled.
„Bože, ochraňuj nás,“ zamumlal si Vincent spíš pro sebe. Po chvíli ticha pokračoval: „Pamatuješ, jak nám dědek jako malým capartům vyprávěl o Babě Měňavě? Prý číhala v lese na pocestné, aby z nich vysála životní sílu. Říkal, že uměla na sebe vzít podobu kohokoliv si zamanula. Vždycky jsem si myslel, že jsou to jen báchorky, aby nás odradili od courání po lesích… Ale teď už si tím nejsem vůbec jistý.“
Nápad – ★★★★☆
Využití slovanské mytologie a folklorního motivu proměňující se nestvůry je skvělý tah, který do vesnického prostředí perfektně zapadá. Zápletka sice staví na známějším klišé falešného návratu mrtvé milované osoby, ale příběh má jasnou strukturu a gradaci. Líbí se mi, jak přirozeně se děj přesouvá od hospodských drbů k temnému hororu.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu! Skvěle buduješ tísnivou náladu, přechod z hlučné hospody do zlověstně tichého lesa působí až hmatatelně. Scény s Babou Měňavou vyvolávají skutečné mrazení a finální krvavý střet má výborný, syrový náboj.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má svižné tempo a dialogy působí uvěřitelně, přesně jak by se chlapi v hospodě bavili. Stylistika je na dobré úrovni, i když občas sklouzáváš k mírným klišé nebo zbytečnému opakování slov. Dej si jen trochu pozor na interpunkci a drobné gramatické prohřešky, ale celkový dojem z plynulosti vyprávění to nijak zásadně nekazí.
Celkové hodnocení:
Napsal jsi velmi poutavý a atmosférický hororový příběh, který si drží čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Práce s napětím a postupným odhalováním děsivé pravdy ukazuje, že máš výborný cit pro stavbu příběhu. Jen tak dál, máš velký talent pro temnější žánry a tvé psaní má obrovský potenciál!