„Jak dlouho tu stojíš?“ uhodím na Gunnara, když kolem něj prochází bratr. Ten se ještě musí otočit, aby na mě rozpustile mrkl a zamával mi. Protočím nad ním oči. To mi udělal schválně! Prý si s ním promluví! To určitě! Místo toho mě tu s ním nechá!
„Jen chvíli,“ odpoví neurčitě černovlasý.
„Co všechno jsi z našeho soukromého rozhovoru slyšel?“ nedám se tak snadno.
„Nic! Nic jsem neslyšel,“ dokáže zachovat nečitelný výraz, takže nemám nejmenší tušení, zdali to byla lež nebo ne. Skvělé.
„A proč se nezvykle mladý akobarský důstojník vypravil špehovat mé rozhovory s bratrem?“ překřížím ruce.
Ušklíbne se a o krok se přiblíží: „Zas tak mladý nejsem. A nevěděl jsem, že tu bude tvůj bratr. A už vůbec jsem nepřišel špehovat! Mimochodem jste si docela dost podobní,“ zamyslí se. „To bylo myšleno v dobrém!“ zvedne ruce nad hlavu, když se zamračím.
Potom se zase začne posouvat směrem ke mně. „Co vůbec celé dny dělá někdo jako ty?“
Při každém jeho přisunutí se oddálím z jeho dosahu, ale u toho se snažím zůstat u místa, kde mám stát jako stráž, což jde těžko.
„Nic zajímavého,“ odpovím vyhýbavě. Nechci se s ním bavit. O ničem!
Ale možná by bylo lepší, kdybychom se lépe znali, jestli mu mám říct to, co chce slyšet. Mělo by to být potom snazší, ne? Napadne mě, když dorazím k hranici, za kterou už by se dalo říct, že jsem opustila své stanoviště.
Dám před sebe ruce v obranném gestu a snažím se ho odstrčit nebo alespoň zastavit. „To, že jsem na hlídce, ještě neznamená, že si s tebou budu povídat!“
Naštěstí se zastaví. Spustím ruce, obejdu ho a stoupnu si tam, jako předtím. Nepřestávám se mračit.
Gunnar na mě hledí a vypadá to, že nad něčím přemýšlí.
Chvíli panuje ticho. Potom už jeho zkoumavý pohled nevydržím. „Někdo jako já třeba chodí na hlídky, trénuje nováčky nebo vyjíždí na obhlídky hranic.“
Snad ještě pozorněji než předtím si mě prohlédne a opře se o hradby. „Neber si to osobně. Jen mě zajímalo, jakou tady máš roli nebo hodnost,“ než pokračuje, zkontroluje, co já na to. „Protože vladaři si obvykle nenechají radit od kdekoho.“
„Jestli se ptáš na hodnost, tak žádnou nemám. A roli?“ zamyslím se. „Prostě dělám, co je potřeba.“
Potom tam stojíme v tichu. Slunce zapadne a ten pohled je stejně úchvatný, jako pokaždé. Možná kvůli němu sem tak často chodím. Tohle se s lesem nedá vůbec srovnávat.
„Půjdeš se mnou na zítřejší ples?“ zarazí mě jeho nečekaná otázka i to, že chce jít. I že zrovna se mnou.
„On se nějaký koná?“ zeptám se v naději, že ne.
Gunnar se pobaveně ušklíbne: „Ano, jinak bych se neptal. Tak půjdeš?“
„A můžu si to rozmyslet do zítřka?“ nejsem si jistá, jak mu mám říct, že se těmto událostem vždy vyhýbám velkým obloukem.
„Ovšemže,“ uchechtne se, ale poté na mně upře oči barvy oceli: „Ale rád bych ti prozradil, že když tam se mnou půjdeš a zatančíš si se mnou, tak ti za to rád svěřím další informace…“ nechá větu viset mezi námi.
Naštěstí mě před odpovědí zachrání přicházející voják, který má převzít hlídku. Ani se na Gunnara nepodívám a mizím pryč.
Hlasité předčítání