„A jen aby bylo jasno, gryf, který na tebe vrčí tě odsud dostane asi těžko.“ Jedno obočí mu při té větě sotva znatelně škubne. Blafuje, napadne mě okamžitě. Nejsem o tom absolutně přesvědčená, ale i ta malá špetka naděje mě přinutí jít blíž.
Gunnarovi cukne levý koutek do pokřiveného úsměvu: „Ale copak? Rozhodla ses, že je přece jen lepší spolupráce?“
„Přesně. Jsem tak ráda, že mě chápeš.“ Má pěst vyletí přímo proti jeho obličeji. K mé velké nelibosti něco takového čekal a s překvapivou lehkostí se vyhne. Zkusím tedy navázat loktem. Sice zasáhnu jeho břicho, ale princ nevypadá, že by mu můj překrásný pokus vyrazil dech.
Než stihnu vymyslet svůj další postup, musím uhnout jeho úderu. A potom dalšímu, protože Gunnar neztrácí čas přemýšlením jako já. A už vím, proč mě chodil tak často otravovat na tréninky, protože každá jeho další rána se mi blokuje hůř.
Místo toho, abych se nechala zahltit prostě uhnu do strany, a potom pokračuji v uhýbání i přes omezený prostor stání. Mezitím se snažím vyhodnotit jeho systém a odhadnout jeho rytmus. Najít chybu.
A protože ani ten nejvíc trénovanější člověk včetně mě není dokonalý, tak nenajdu nic. Jenže potom se můj protivník nadechne. Malá pauza je přesně čas, kdy z boty vyštrachám nůž od Foraila a teď je to on, kdo se brání.
Prudce se rozmáchnu a ani drátěná košile ho nezachrání před mým hněvem. Když je čepel pouhých pár milimetrů od něj, velitel se vzpamatuje a já rázem na prstech ucítím tlak, který mě donutí zbraň pustit. Využiju ale jeho blízkosti a uchopím ho do páky. Prudce sebou začne mlít ve snaze získat převahu silou. To nemůžu dopustit, a tak do něj kopnu. S mým štěstím by mě shodil a já nechci skončit nabodnutá na vlastním noži.
Nakonec skončíme v písku oba v poloze, kdy se kolem Gunnara obepínají mé nohy. Snažím se ze ho ze všech sil udržet v páce a neztratit tu jedinou výhodu, kterou mám.
„Mělo ti být jasné, že od tebe budu něco chtít, ale ty jsi mi vběhla rovnou do náruče. Naivně, protože přesně taková jsi,“ sykne. Nevidím jeho výraz, protože má v obličeji vlasy, ale z jeho hlasu vyčtu rozzuření. Hledá, jak z této situace ven a snaží se mě rozhodit svými řečmi!
„Mělo ti být jasné, že to skončí takhle a já ti pomůžu leda ve snu.“ Oplatím mu nepřátelský tón. V hlavě mi ale taky šrotuje, protože navrch nebudu mít věčně.
„Dopadne to tak, že dřív nebo později pro mě přijdou a ty budeš zahnaná do kouta, bez jakýchkoli výhod, které jsi mohla mít, kdybys šla dobrovolně.“ Odfrkne si. A nebo ti stačí počkat dost dlouho než se unavím, a výsledek bude stejný.
„Ale kdybych tě teď pustila, tak bych je mít mohla, ne? Ještě není příliš pozdě…“
„Možná není, třeba nebudeš ztracená ty, ani tvůj gryf nebo bratr…“ Po zádech mi přejede mráz, protože nevím, jestli má cenu mu věřit. Před očima vidím Forailův ustaraný obličej z momentu, kdy mi řekl, že i přes mou velezradu se mnou zůstane a přesně vím, kvůli komu váhám.
Dlouhou chvíli panuje ticho.




