Co tu dělá on?
Jenže nejsem ani v nejmenším připravená na konfrontaci jeho existence ve stejné budově jako jsem já, a tak pokračuji v chůzi náhodným směrem, který ani náhodou nevede co nejdál od něj. Po chvíli si povzdechnu, protože opět nemám nejmenší tušení, kde jsem, ale vzhledem k tomu, že mě právě trápí větší problémy, tak bloumám chodbami dál a absolutně mě jestli u toho působím podezřele anebo kolem koho vlastně jdu.
Což mi vydrží přesně do momentu, kdy se v mém zorném poli objeví známá tvář – Gunnar. A míří mým směrem.
„Tak jak šlo jednání?“ nečekám, až si mě všimne a vykročím k němu.
„Ne úplně podle plánů, takže jich bude víc a bude to otrava.“ Ohlédne se a nepodaří se mu skrýt své překvapení. Ohlédne se a na někoho mávne. Poté so obrátí zpět ke mně: „Rád bych tě tu provedl a oplatil ti tím laskavost, ale musím znovu mluvit s otcem. Tihle dva budou doufám odpovídající náhradou,“ věnuje pohled, jehož význam nejsem schopná rozklíčovat, po dvou strážích, které okamžitě poznám. Vždyť to jsou ti dva, kteří mě včera poslali zpět do pokoje!
Vloudí se mi na jazyk myšlenka, že mi Gunnar musí slíbit, že mě vezme za Enifem, ale jelikož zjistím, že princ někam zmizel, obrátím se ke dvojici vesele vypadajících mužů.
„Jdeme pánové?“ obdařím je snad dost zdvořilým úsměvem a jelikož jim nechci dát příležitost mě zavést rovnou do mého vězení, vyrazím vpřed. A modlím se, ať nejdu přesně tím směrem.
Když procházím kolem něčeho otevřeného, tak nakouknu, když minu balkón nebo okno, tak se kochám. Třeba výcvikem vojáků, který právě probíhá na cvičební ploše dole na nádvoří. Chlapi tam nemají dost místa a co nezvládají technicky dohání silou a počtem. Demonstrace vojenské síly mi připomene, že jsme jen krok od počátku války.
Mimoděk se otřesu při takovém pomyšlení, ale v duchu se taky raduju, protože získávám alespoň nějaký přehled o pozici paláce, rozmístění místností a stráží.
„Co je tady?“ rozhlédnu se, když si všimnu, že kolem nás probíhá mnohem víc lidí než předtím.
„Kuchyně a jídelní sály.“ Odpoví neochotně jeden z mých průvodců. A potom to ucítím sama. Vůni zvěřiny a všelijakého exotického koření, která se line vzduchem do mě udeří silou, která mě překvapí. Ti opravdu ví, jak jednoho dostat. Pomyslím si, když se mi začnou sbíhat sliny.
„Máte jich víc? A trůní sál je kde?“ Pokusím se ne moc elegantně získat další vědomosti.
„Tady ne. Kousek dál.“ Protočí oči ten napravo ze dvojice, který mi odpověděl předtím, uvědomím si.
„A kde má princ pokoj?“ nenechám se odradit strohými odpověďmi.
Nižší z nich se sice zamračí, ale odpoví. „Ve východním křídle.“
„A můj pokoj?“ vyzvídám dál odhodlaná zjistit, co všechno jsou mi ochotní prozradit.
Jeho obličej je ještě víc zakaboněný. „Jižní křídlo.“
Skládám si střípky informací pomalu k sobě a i přesto, že k sobě ne úplně pasují si připadám, že odvádím dobrou práci. Nebo se alespoň snažím.
„A co severní křídlo?“ pozorně si prohlížím toho, který byl doteď ochotný mi odpovídat.
„Tam patříš spíš než do-“ Ozve se poprvé druhý, vousatý muž. Jeho kumpán do něj ale ihned vrazí loktem.
„Tamtudy nejdeme,“ dokončí za něj.
Ne že bych od něj potřebovala vysvětlení přešlapu jeho kamaráda. Buď jsou tam stáje, kam nesmím, anebo… vězení. Což zní jako mnohem pravděpodobnější varianta, i když tam teda absolutně nepatřím. Asi…
„A co tam?“ zamířím směrem, o kterém doufám, že je západ. Pihovatý mi ale ihned zablokuje cestu, což znamená, že jsou i přes můj první dojem dvou břídilů docela schopní.
„Tam tě specificky nemáme brát vzhledem k tomu, že docela dobře víš, jak to chodí v-“ tentokrát se zarazí bez pomoci ostrého lokte nižší ze stráží.
Nemám nejmenší chuť prát se beze zbraně s horou svalů. Pokrčím tedy rameny a pokračuji v původním směru. Buď jsou stáje tady, nebo zbrojírny, nebo kasárny, nebo něco úplně jiného. Nadávám nad ne úplně jasnou větou. Co přesně už ale nezjistím, jelikož se objevíme před dveřmi, jejichž tmavou kliku poznám, jako tu vedoucího do mé nóbl cely.
„Zítra opáčko?“ zeptám se jich ve snaze je vyprovokovat k nějaké reakci anebo přinejmenším rozhodit než zavřu dveře. Ze zaražených výrazů toho moc nevyčtu, což je na druhou stranu asi dobře. Ještě bych nad nimi uvažovala celou věčnost. Ne že by se to nedalo zařídit…
Hlasité předčítání