֍ 21. Tiamat ֍
Následující trénink není po Gunnarovi ani vidu, ani slechu.
„Tak dělejte! Zpátky do dvojic, hned!“ křiknu na budoucí vojáky, kteří využili malou chvíli, kdy jsem kontrolovala vzduch.
„Zkuste ten útok, který jsem vám před chvílí předvedla a tentokrát už s opravdovými meči. Druhá strana se brání. Střídejte se po deseti!“ procházím mezi nimi a opravuju chyby. Už zase vidím pokroky, což je povzbuzující.
Podívám se na dvojčata. Jsou spolu ve dvojici, tak jako pokaždé. Jde jim to, ale možná by mohli zkusit být s někým jiným. Takhle se nic pořádného nenaučí! Opřu se o strom a přemýšlím, jestli je mám rozdělit už teď nebo až příště.
„Dobré ráno,“ uslyším za sebou někoho, koho jsem nečekala. Nebo snad nechtěla čekat. Řeknu jim to příště, rozhodnu se nakonec.
„Jestli sis myslela, že zabarikádovat mě v pokoji je účinný způsob, jak se mě zbavit, tak teď už víš, že rozhodně není!“ řekne Gunnar a přijde až ke mně.
„Co tu sakra děláš?“ otočím se na něho. Ještě nejsem úplně naštvaná, ale nemám k tomu daleko. Spíš jsem zklamaná, že přišel na to, jak zadupat můj dokonalý plán do země.
„Slíbil jsem ti, že přijdu. Tak jsem tady,“ mrkne na mě. On mě prostě naštvat chce, pomyslím si nevrle. Za každou cenu.
„A já ti přece řekla, že sem nemáš chodit!“ protočím nad ním oči. Zůstaň klidná. Dýchej. Snažím se ukonejšit v duchu.
„Ale no tak, Nairi! Pomůžu ti!“ prosebně se na mě podívá.
„Nebudeš litovat!“ dodá vzápětí a v oku se mihne neposedná jiskra.
„Jak ses vůbec dostal sem?“ nevydržím to a zeptám se.
„Vylezl jsem oknem,“ pokrčí rameny, jako by to byla samozřejmost. Protože je úplně v pořádku jen tak vylézt z okna, které je víc než dvacet stop nad zemí! Tak příště budu vědět, že musím počítat s tím, že tenhle člověk je naprostý sebevrah…
„Chci ti pomoct! I kdy je to tvoje práce!“ naléhá na mě dál.
„Dobře, můžeš jim taky opravovat postoje, držení zbraně a podobné věci,“ odlepím se od stromu a zamířím zase k bojujícím.
Když po chvíli kontroluju, co důstojník dělá, zjistím, že něco zapáleně vysvětluje jedné holce. Nejdřív tam chci jít, ale potom si uvědomím, že dělá přesně to, co jsem po něm chtěla a že se vlastně nic neděje. Tak proč mi to najednou vadí?
„Víš, co bychom mohli dát nakonec?“ zavolá na mě potom, co se od ní odvrátí.
„Máš na mysli Tiamat?“ zeptám se potom, co si všimnu opět přítomného jiskření.
„Přesně,“ přikývne. „Půjdu sehnat barvy,“ nečeká na souhlas a ztrácí se odtud. Jen nad tím zavrtím hlavou. Je to dobrý nápad, ale teď se mi moc nehodí. Rekruti se něco naučí, to ano, ale nejsem si úplně jistá, že se při tom nepozabíjí.
„Tak můžete si dát pauzu!“ obrátím se na pořád ještě bojující dvojice. „Mezitím, co si trochu oddechnete, vám vysvětlím, co budete za chvíli dělat.“
Přeletím je pohledem. Většina z nich se tváří zvědavě.
„Zkusíte si Tiamat. Což je dá se říct hra nebo cvičení, které vás má připravit na bitevní vřavu. Budete rozděleni do dvou skupin. Každý z vás bude mít dřevěný meč, který bude potřený barvou.“ Odmlčím se, abych se ujistila, že mě opravdu poslouchají. Někteří si berou dřevěnou napodobeninu zbraně dost znuděně. To vás brzo přejde, hoši!
„Jedna bude mít modrou a druhá zelenou barvu,“ doplní mě zničehonic Gunnar. To už je zpátky tady? Je nějak podezřele rychlý! Určitě to měl celé předem naplánované! Ušklíbnu se nevěřícně.
„Budete stát proti sobě. Je to poprvé, takže máte asi dvě minuty. Jakmile uslyšíte hvízdnutí, je konec a už nesmíte bojovat. Potom se počítají zásahy. Strana, která bude mít víc zásahů od té druhé, prohrává.“ Teď už se všichni plně soustředí. „A abych nezapomněla, tak zásahy po konci se budou odečítat, tak to své skupině nepokazte!“
Podívám se na Gunara, jestli nechce ještě něco zmínit. On se usměje a povzbudivě na mě kývne.
„A ani nezkoušejte zásahy schovávat! Nepomůže to. Hlavně se tu nepozabíjejte!“ zpražím pohledem jednoho kluka, který vypadá možná až moc nadšeně. „Postavte se do řady!“ vyzvu je a potom každého druhého pošlu na druhou stranu cvičiště.
„Tak to bychom měli.“ Ještě naposledy je přeměřím varovným pohledem. Nechci mít žádná zbytečná zranění.
Odstoupím na stranu. „Skupina nalevo má červenou! Vy nalevo máte zelenou!“ kývnu na ně, ať si jdou namočit meče, zatímco sleduju, jestli někdo nepřebíhá do druhé skupiny. Naštěstí pro ně, to nikoho nenapadlo nebo se o to alespoň nikdo nepokusil!
Hlasité předčítání
