֍ 19. Forail je nejlepší… nebo to byl Gunnar? ֍
„Pojď se se mnou proletět, Nairi!“ překvapí mě následující den Gunnar, který se přede mnou najednou objeví. Jsem rozehřátá a připravená z tréninku, a tak mé tělo reaguje z velké části za mě. Ještěže stojím proti někomu, kdo o zbraních taky něco ví.
„Nemusíš mě hned chtít zabít!“ princ jemně odstrčí dýku, která na něj míří. Tváří se až dotčeně, a já se najednou cítím až provinile.
„Promiň, lekla jsem se,“ nedám na sobě znát své pocity a jen pokrčím rameny a zbraň schovám. Jeho výraz se změní na chápavý, ale i přes to se stále ještě cítím trochu provinile, i když nemám proč. To on mi málem přivodil zástavu srdce! Nevím, co se s tebou děje, ale okamžitě s tím přestaň, Nairi! Okřiknu se. V duchu samozřejmě.
„Tak půjdeš?“ upře na mě šedé oči prosebně. Na jeho tváři se vyklube šibalský úsměv: „Právě ti skončila hlídka a než bude večeře, máme ještě hromadu času!“
„Moc se mi nechce potkat s tím tvým gryfím kamarádem,“ přiznám po chvíli váhání. Předstírat, že je všechno v pořádku a že mám celou situaci pod kontrolou mi dělá problém. Nejraději bych byla, kdyby to bylo skutečností.
„Ale to potom budeš muset donekonečna poslouchat stížnosti svého bratra, že jsi s námi nešla!“ Vytasí najednou princ kartu, o jejích existenci jsem do teď neměla ani ponětí. To se kamarádíčkují až tak?
„Ty jsi ho přemluvil, aby se šel proletět?“ zůstanu na něj zírat, zatímco se snažím nějak pochopit, co se to vlastně děje. Forail odjakživa nenáviděl výšky, takže je prakticky nulová šance, že se bude něčeho podobného účastnit. Vždyť jsem se ho tolikrát pokoušela přesvědčit, ať se se mnou alespoň na chvíli posadí na něco, co ho dostane do oblak!
Gunnar se vítězně ušklíbne: „Když víš, jak na něj, tak je to celkem snadné! A poletí s námi i několik mých mužů a možná i někdo další,“
„Tak já se teda přidám,“ svolím nakonec, protože vidět svého sourozence letět po tolika letech, to si nemůžu nechat ujít ani za nic. „Za jak dlouho se odlétá?“
„Teď,“ chytne mě za ruku a táhne směrem ke stájím. „Vlastně se čeká se jen na nás!“
„Takhle jsi to plánoval celou dobu, že!“ pokroutím nad ním hlavu. Že se tomu přestávám divit.
„To se nikdy nedovíš!“ ušklíbne se na mě a zrychlí.
Doběhneme, respektive Gunnar doběhne a já jsem dovlečena, k dlouhé dřevěné budově, před kterou už stojí skupina gryfů a dva pegasové. Stáhne se mi žaludek, ale princ stiskne mou ruku pevněji. Tohle jeho povzbudivé gesto mi trochu pomůže, a tak zvládnu dojít až k Enifovi, který už je osedlaný.
Hlasité předčítání