Expoziční léčba
Expozice je zřejmě nejrozšířenější metodou KBT v terapii úzkostných poruch. S úspěchem se však dají použít i u řad potíží, které se týkají poruch osobnosti. Při expozici se pacient vystaví (exponuje) podnětu či situaci, která v něm vyvolává úzkost, napětí, zlost nebo bezmoc, a proto se jí až dosud vyhýbal, a naučí se tyto nepříjemné pocity vydržet a zvládnout.
,,PSYCHOPATÉ” VŮBEC NEZVELIČUJÍ, JSOU V TEN DANÝ OKAMŽIK POUZE ZAMĚŘENI NA JEDNU JEDINOU VĚC, KTERÁ JE MOMENTÁLNĚ ZATĚŽUJE / TRÁPÍ!!!
Proč jsou lidé s ,,emočně nestabilní poruchou osobnosti” až natolik impulzivní???
Odpověď zní: Serete je!!! V okamžik, kdy jsou k Vám zase milí a přátelští Vám totiž odpustili! Opět!!!
Další taková velmi zavádějící věc / skutečnost, která mi taktéž nejde na rozum je tato: Naši odborníci si ,,stěžují”, že nejsme empatičtí… No a když už náhodou svou empatii nějakým způsobem projevíme, je to v ten daný okamžik (dle jejich slov) “pro změnu” empatie hraná… Fakt jim nerozumím… To mají takový “bordel v palici”???
POZNÁMKA: K NÁM NĚKDO Z NICH SNAD EMPATICKÝ BYL??? A CO NĚKDO JINÝ / DALŠÍ???
My potřebujeme jen stabilitu, někoho, kdo při nás bude stát “za každé” situace!!!
Na rozdíl od behavioristů kognitivní psychologové ve druhé polovině 20. století nejen že uznávali existenci ,,mysli”, ale předpokládali, že právě myšlenkové, tedy ,,kognitivní” procesy, jsou rozhodujícím článkem, který zprostředkuje emoční, fyziologické i behaviorální reakce jedince na podněty z okolního prostředí. Základní předpoklad kognitivní teorie lze vyjádřit výrokem stoika Epikteta ,,Nejsou to věci samy, které nás znepokojují, ale naše mínění o těchto věcech”, nebo odborněji, jak to vyjádřil ,,Meichenbaum, ,,jedinec nereaguje primárně na podněty z okolí, ale na mentální reprezentaci těchto podnětů”.
Hraniční porucha osobnosti u jedinců s lehkou oligofrenií (nejnižší stupeň mentální retardace)
Není to tak dávno, co se mi ,,do rukou” dostala jedna magisterská práce vysokoškolské studentky, která část svého pojednání zveřejnila na internetu. Mám – li být objektivní a nestranná, přeložím jeden z jejích výroků do srozumitelné “ČEŠTINY”… Ta dotyčná osoba ve své práci vlastně jinými slovy uvádí, že poruchy osobnosti u jedinců s lehkým mentálním deficitem jsou poměrně běžné / četné, akorát se o tom veřejně příliš nemluví. A není divu! Když si vezmete třeba takovou hraniční poruchu osobnosti, kdy jedinec žije v ,,symbolickém světě” svého rodiče, musím říci, že se není opravdu čemu divit. Zvlášť, když připustím, že takový člověk se většinou nedokáže sám o sebe plnohodnotně postarat, takže mu nezbývá nic jiného, než být byť minimálně na tom dotyčném, vyzrálém člověku závislý… A zároveň si myslím, ba jsem dokonce přesvědčena, že u ostatních ,,poruch osobnosti” je to v tomto případě dosti podobné.
Hlasité předčítání