Snad proto se Klárk rozhodl, že práva nastuduje, je mu jasné, že porota se bude snažit vždy odsoudit každého, kdo se zdá režimu třeba jen trochu podezřelý, ale na druhou stranu se snad pokusí pro slušné lidi něco udělat.
Octobriana dobře ví, že jeho vize je, aby držel jako soudce svůj kraj zcela v klidu, aby se v mezích možností nemuselo nic drastického dít, ale zároveň, aby bez úhony vždy dokázal vyjednat nějakou mimosoudní dohodu mezi zaměstnanci a zaměstnavately.
Tak si to, alespoň bláhově představoval na studiích, avšak čím dál tím více se ujišťuje, že si vzal velmi těžké předsevzetí.
Jak tak seděla a přemýšlela, najednou se z čistajasna lodní stroj zastavil. Stáli…
Loď se zastavila a jen setrvačností částečně pokračovala v cestě.
“Už je to tady”, pomyslela si..
Byl to uvolňující pocit.
Bylo ticho, nic se netřáslo, nevybuchovalo, průhledy byly vidět hvězdy, soustavy a mlčely jako všechno kolem.
Mlčela paluba, mlčely hliníkové stolky, mlčel vzduch, mlčely zářivky na stropě a mlčel nehybný vše obklopující vesmír společně s dalekými světélky, které neznají souvislosti těžkostí vztahu Octobriany a Klárkova života, života mezi “právem a povinností”, života o neustálém otáčení se za svá záda, o neustálých změnách a nepozitivních zprávách.
Najednou si každý mohl odmyslet, že vůbec v takovém světě žije, mohl přestat myslet na to co bylo, než se nalodil a co bude, až vystoupí v přístavu, kde vedle mola lodí turistické a třetí třídy budou mola lodí prvních tříd. Kde uvidí koutkem oka dámy s elegantními toaletami, dokud nemine černošského zřízence v lodní uniformě, který mu vyčítavým pohledem jakoby říkal “koukej se tam kam máš”.
Začnou se objevovat přepážky v bezcelní zóně, kde si všichni budou rychle snažit vyměnit peníze a sem tam něco koupit, pak už jen pasová kontrola a po obou stranách se rozsvítí známá světla, která najdete v každém vesmírném přístavu.
Reklamní slogany na všechny možné výrobky vás nutklivou sebestředností lákají k užití čehokoliv, co odvede vaší soustředěnou pozornost na existenční otázky.
Ale nyní to všechno uhasínalo v černé části vesmíru a to co svítilo nebyly ani vnucující se fráze, ani agresivní bommoty, ale mlčící hvězdy, které nikomu nikdy neublížili, a jen to ticho, které nezúčastněně volá po zúčastnění, ticho, které je, bylo a bude součástí řádu a pořádku všehomíra, jeho právem, spravedlností a nadějí.
Ticho které nedělá chyby…
Kapitán pravidelně zastavuje mezihvězdný parník, aby si motor odpočinul, opravil se a aby se posádka v klidu a tichosti občerstvila.
Bufet se onedlouho začne plnit lodními zřízenci.
Postupně posedají kolem stolů, nalejí si laciný džin a budou jíst o něco lépe vypadající břečku, než měli před chvílí ostatní..
Kromě kapitána a lodních důstojníků, ty se občerstvují v kajutách lodních důstojníků, kde mají vlastní oddělené patro.
V kantýně mužstva se nosí na stůl cínový talíř s polévkou, nebo spíše nějakou podivnou kaší, potom podobná šlichta s masem jako kusem podrážky a nakonec jakýsi ohavně hráškově zelený a také tak chutnající pudink s plechovým šálkem kávy.
V důstojnické kabině je to všechno jinak, zde se prostírá stůl před jídlem, srovnají se příbory, cukřenky, nádobky na máslo, ubrousky se dají do kroužků.
Hlasité předčítání
