Kapitola osmá

Válka

Druhá paralelní budoucnost u Velkého Otce.

Na nádvoří vládní budovy u Velkého Otce začínají občané Evoluciónie zpívat hymnu, kterou jim nikdy nenařídil, ani sám nesložil.

A lidé před balkonem zpívali: “s láskou jsi nás vyvedl otče, láskou dobyli jsme svět, lásku posuneme dál, to je náš pravý květ, vždyť jak si nás to učil, přírodou zvolen k učení a my proto dbáme, že láska je vývoj, který musí jíti dále!”

A potichu šeptem všichni svorně říkají :

“Otče, ó Otče, jsme tu s Tebou, milujeme Tě, přijď mezi nás, jsme tvoje děti, přišli jsme za Tebou!”

Na rozlehlém amfiteátru ze žuly a mramorových stěn před balkonem “Velkého Otce” se šepot lidí přeměňuje v jasně slyšitelný hlas.

Stařec krásné postavy a silného těla antického idola vchází pomalu na balkon a opět mu stéká z oka slza, je jako kapka rosy na zobáku vodního ptáka, ve které se odráží milenecká dvojice sousoší na protější římse, je to podobné, tak jak četl z některé staré buddhistické pasáže a ta milenecká dvojice, ta je smyslem vlastně, i ten dav lidí co tu stojí, je smyslem…

Vztahuje nad dav ruce a říká: “děti, děti”…

Pak pokračuje: “vzpomeňte na Velkou knihu, tu část o zpodobnění.”

A lid pod balkonem říká z paměti a šeptem s nejvyšší vážností vyslovuje slova společného zákona: “lidská podoba je nejvyšším vrcholem smyslu přírodní snahy o vývoj, je obdařena láskou a jejím smyslem je pokračování v jejím rozvoji a sebezdokonalování a neustálého poznávání lásky. Jen ve solidaritě budeš žít, chceš li žít správně, jen ve spolupráci lidí budeš žít, chceš li plnit účel existence, jen v rovnosti a bratrství se můžeš množit, chceš li milovat a to je jediná cesta v před!”