Proto měla už vycvičený starostlivý pohled a nemusela při takovýchto rozhovorech těkat sem a tam po okolí, dívala se jen prostě už ze zvyku, nebo z lásky, anebo ze starostlivosti na něj, nyní však pocítila v tom jistou výhodu.
“Ahmede, i já jsem jako na trní, ale na druhou stranu, nechce se mi ze světa v jakém žiju, nechce se mi někam jinam a zkoušet věřit tomu, že je něco jiného, známe to tu, museli bychom na všechno změnit náhled, pokud bychom zjistili, že žijem jinde, neměli bychom žádnou komunitu souvěrců, byli bychom sami…”
“Co když už jsme sami?” Odvětil..
“Chci jít domů, je mi zima a je mi úzko z toho všeho”, nesouhlasila..
Rozhlédla se kolem sebe, jako by někoho hledala, ale bylo již pozdě a na náplavce prázdno, hledala tedy ze zvyku rovnou nějaký opěrný bod, kus trčícího kamene ze starobylé budovy, hlavu sochy, cokoliv, kdo by jí dokázal, že je žena a že chce odejít, chce, aby šli spolu k němu domů, do tepla, ze kterého cítí bezpečí, aby se k němu přitulila, aby se jejich emoce zklidnily, aby zastavila náhlý kolotoč, který se uvolnil a který se začal točit kolem její hlavy, kolem nich obou.
Kolem dokola však byla jen tichá a slavná Praha plná kamenných mostů, zlatých věží, úzkých uliček, tajemných alchymistů, mýtických kněží, čarovných rabínů, prastarých sklepů na starých obětištích zasahujících dávnou historií až do pohanských prapodstat.
Pochopil, i jeho emoce byly nadčasové, byly vzdáleny osudům dvou maličkých lidí z Pražského předměstí..
Trochu mu bylo líto, že jí tak vysílil, mrzelo ho, že se tak rozpálil, že jí to unavilo, že se začala třást, že jimi tolik proudí emoce.
“Promiň miláčku” políbil jí, “pojďme, ať stihneme poslední spoje”.
Hlasité předčítání
