„Ne, totiž…“ Jiří zmlkl. Ne, Čahouna nesmí prozradit.
„Čahoun, že jo,“ řekl hajný. „To je jeho práce. Umíš si vybrat kamarády, jen co je pravda. Načapal jsem ho na vaší louce, jak se válí v kupkách sena. Kde je malý Honzík, povídám. Čahoun na to, že na hrázi na rybách. On, že s tím ale nemá nic společnýho. Prý šel jenom okolo. Hned jsem věděl, kolik uhodilo.“
„Ale to přece…“ Jiřímu vyhrkly slzy do očí.
„Teď je pozdě na slzy. No tak pojď, doma tě už čekají s uvítáním.“
„Ja-jakto čekají?“ vyděsil se Jiří.
„Inu, lež má krátké nohy. Dědu jsem potkal v úvozu. Kluk nám utekl, povídá. Jen aby neprovedl nějakou hloupost. Žádné strachy povídám, já ty kluky znám. Buď jsou na rybách nebo lezou někomu do zahrady. A nemýlil jsem se.“
Jiří plakal stále usedavěji. Co teď řekne dědečkovi? Jak se mu bude moci podívat do očí? Cítil se strašně provinile a hloupě. Jak jen mohl Čahounovi naletět. Jeho zrady litoval ze všeho nejvíc. Je konec všemu. Jak mohl být tak bláhový a myslet si, že s tím přestěhováním k dědečkovi a do nové školy to půjde snadno. K tomu ještě dědečka podvedl a dopustil se pytláctví. Jen aby se to nedozvěděl otec. Lež a podvod by si těžce odnesl. Při tom pomyšlení se Jiřímu sevřelo srdce a přestal plakat. To už hajný otevíral vrátka u dědečkovy chalupy.
Vešli do světnice. Babička s dědečkem seděli u stolu a o něčem se přeli.
„Tak vám ho vedu,“ řekl ve dveřích hajný. „Byl s Vojtou Kadeřábkem na rybách. Jak jsem říkal. Mám ty kluky prokouknutý. Všichni mají v hlavě stejné rošťárny.“
Dědeček vstal od stolu: „Mockrát děkujeme. Opravdu bychom od Jiříčka něco takového nečekali. Nezlobte se, že jsme vás obtěžovali.“
„Ale to nestálo za řeč,“ řekl hajný a s přáním dobré noci rychle odešel.
Jiří zůstal stát sám u dveří.
„Co stojíš, sedni si,“ poručil dědeček. „Vidíš babičko, mělas starosti, jak je kluk unavený, a on zatím tohle. A to chtěl zůstat s námi napořád. Pěknou starost bychom si uvázali na krk. Jen má menší dohled, hned myslí na lumpárny. Co nám na to řekneš?!“ obořil se dědeček na chlapce.
Jiří mlčky zíral se sevřeným hrdlem doprostřed stolu. Nakonec se znovu rozplakal. Babička k němu přisunula dosud plnou mísu buchet: „Vezmi si, nic jsi večer skoro nesnědl.“ Zakousl se do první z kraje. Rád by dědečkovi všechno vysvětlil, ale nevěděl jak. Propadal se do země hanbou a lítostí.
„Jestli nám slíbíš, že se to už víckrát nestane, neřekneme to na tebe vašim. Souhlasíš?“ pronesl dědeček.
Jiří naprázdno polkl a podíval se na něho rozhodnýma očima: „Já to řeknu tátovi sám, až pro mě s mámou přijede. A s Čahounem si to vyřídím ještě, než se vrátím domů,“ řekl a v duchu zpříma hleděl na otcovu přísnou a zklamanou tvář.
Hlasité předčítání